Alchymistický experiment v Horním Staňkově (legenda)

Alchymistický experiment v Horním Staňkově (legenda)
Autor: David Khol

Horní Staňkov je dnes malou nenápadnou obcí, nalézající se v jižní části Plzeňského kraje, nedaleko od Klatov. Na první pohled tato obec ničím nevyniká, a tvoří ji vlastně jen shluk několika domů. Jedinou její pamětihodností je pouze zdejší zámek, a ani ten nepatří k architektonicky významným stavbám. Přesto se tato obec dokázala svým zlatým písmem zapsat do české historie, lépe řečeno do historie české alchymie.

Slovo zlatým je přitom zcela oprávněné. Nešlo zde totiž o nic menšího než právě o pokus o výrobu zlata. O tento věčný cíl všech alchymistů se ve zdejší tvrzi, předchůdkyni dnešního zámku, pokusil její tehdejší majitel, pan Smil Zdebor Janovský, který zde žil v letech 1650-1680. Staré kroniky nám tak přinášejí velice zajímavou, byť možná poněkud podivnou legendu. Legendu vyprávějící o tom, jak se pan Smil Janovský pokusil zlato vyrobit pouhým vypěstováním na svém poli, podobně jako se pěstuje obyčejná zelenina.

Pověsti tak říkají o tom, že pan Smil záhon nejprve nejen zryl, ale také důkladně prosolil.  Potom z olova vytvořil malé hrudky, které mu posloužily coby semena. Tato „olověná semena“ zasel, a důkladně je každý den zaléval zvláštním roztokem, který on sám nazýval „merkuryáš“. A po nějakém čase prý tato semena vzklíčila a vyrostly tak rostliny, které vzhledem připomínaly bramborové keříky. Ale pod těmito keříky místo bramborů vyrůstaly malé zlaté či stříbrné hrudky. Dnes nám tento poněkud kuriózní příběh zní spíše směšně. Moderní věda nad ním pohrdlivě mává rukou, ostatně stejně jako nad alchymií jako takovou. Přesto v celém příběhu je několik pozoruhodností, kvůli kterým stojí za to se nad touto legendou zamyslet.

Na první pohled se tento příběh se podobá mnoha jiným příběhům z dějin alchymie, které nám vypráví, jak se různí podvodní alchymisté pokoušeli pěstovat zlato na poli. Často je uváděn příběh alchymisty Kryštofa z Hirschemburgu působícího na dvoře Viléma z Rožmberka, který si od pana Viléma vypůjčil 80 zlatých mincí, ta pod dohledem zasel na záhoně, a poté je pravidelně zaléval jakýmisi vodami. Podle jeho slov toto zlato mělo v zemi vyrůst, rozmnožit se a přinést tak Vilémovi z Rožmberka značný zisk. I přes to, že alchymista každý den zaseté dukáty pravidelně zaléval, ze země pochopitelně nic nevyrostlo. Po několika dnech čekání se Kryštof z Hirschemburgu ztratil - a spolu s ním zmizely i zaseté dukáty. A takovýchto příběhů o podvodných alchymistech bychom v historii alchymie našli mnohem víc.  Zdálo by se, že příběh Smila Zdebora Janovského je podobný, ba téměř stejný. Přesto jsou zde patrné odlišnosti, které nám naznačují, že bychom tento příběh měli brát vážněji.

Korodující olovo - pokaždé, když ho vidím, nemohu si nevzpomenout na tělíčka dětí z obrazu Vraždění neviňátek..

Smil Zdebor Janovský

Předně je třeba zdůraznit fakt, že Smila Zdebora Janovského (16? – 1680) lze jen těžko označit za podvodníka. Alchymii se věnoval čistě jen sám pro sebe, pro své potěšení a především ve vlastní režii! Na rozdíl od mnoha jiných alchymistů nepracoval pro nějakého bohatého šlechtice či mocnáře. Neměl tedy koho podvádět či okrádat, a zcela jistě neměl potřebu podvádět sama sebe. Naopak vše naznačuje, že tento příslušník starého českého vladyckého rodu Janovských byl člověkem velice čestným a poctivým.

Smil Zdebor Janovský ale také nebyl žádným hlupákem. Naopak, dobové prameny nám říkají, že to byl člověk inteligentní a vzdělaný. Nedosáhl sice oficiálního vzdělání, ale zato se celý život sám soukromě vzdělával a byl tak označován za člověka moudrého. V lecčem se tak podobá jinému českému alchymistovi, známému Bavoru Rodovskému z Hustířan (1526-1591). V potaz je třeba vzít i to, že Smil Janovský byl zkušeným alchymistou. Ke zmíněnému experimentu pěstování zlata na poli se odhodlal až poměrně pozdě, po dlouhých letech strávených jak pilným studiem alchymistické literatury, tak i vlastní alchymistickou laboratorní praxí. Jak bude dále zmíněno, tento faktor hraje v celém případu zásadní roli. Konečně z dobových materiálů vyplývá, že pan Smil byl člověkem velice energickým a obratným, který dokázal ostře hájit své zájmy (tato ostrost byla ostatně příznačná pro celý rod Janovských). Nebyl to tedy žádný naivní fantasta či snílek, jak by se mohlo zdát. Hleděno dnešníma očima nám tak pan Smil Zdebor Janovský připadá jako filozof a vědec, který se rozhodl provést svérázný experiment ani ne tak kvůli zbohatnutí, ale spíše pro potvrzení správnosti svých myšlenek.

Staňkovský experiment z pohledu teoretické alchymie

Oproti výše zmíněným podvodným praktikám různých pseudo alchymistů je patrný rozdíl i v samotné operaci. Pan Smil Janovský totiž do země nesázel zlato, ale obyčejné (?) olovo. Olovo se teprve mělo v zemi postupně ve zlato proměnit, a to pomocí onoho záhadného roztoku, „Merkuryáše“, jak jej sám nazýval. Právě tento prvek spolu s dalšími ukazuje na to, že tento experiment pouhým podvodem, ale že byl myšlen zcela vážně a především že vycházel z některých starých myšlenek alchymistické filozofie.

Zde je nutno připomenout, že alchymie není jen pouhou snahou o výrobu zlata, byť s tou je nejčastěji spojována. Alchymie byla a je především ucelenou filozofií, navazující na myšlenky Aristotela a Platona, ale i některé další myšlenkové směry. Alchymie se navíc postupně vyvíjela. Zrodily se tak četné alchymistické teorie, které sloužily k pochopení jevů alchymie; obdobně ale vznikly i různé návody, jak alchymistické dílo uskutečnit. A jeden z nich zřejmě inspiroval i pana Smila Zdebora Janovského. Říká nám totiž

„Zasijte své zlato do bílé lístkové země dobře připravené“

Je patrné, že právě tato věta – opakující se v celé řadě alchymistických spisů – se stala jakýmsi teoretickým východiskem pro experiment Smila Janovského. Ale snad právě kvůli tomu se tento experiment stal terčem kritiky a posměchu jak od vědců a publicistů, tak i ze strany novodobých alchymistů. Opakovaně bývá poukazováno na to, že tento výrok nelze brát doslovně, a že je jen jakousi metaforickou alegorií na alchymistické dílo, kdy „lístkovou zemí“ je označována očištěná hmota, a jako „sázení zlata“ je označováno samotné alchymistické „vaření“, kdy kov je zahříván a postupně tak mění svou formu, ale i svou podstatu.

Magisterium z říčních perel nejspíše nebude našim polem, neboť jeho vstupní matérie nepochází z kovní říše..

Přesto je otázkou, zda je skutečně oprávněné se kvůli tomu panu Smilovi vysmívat. Především lze pochybovat o to, že pan Smil si nebyl vědom metaforického charakteru výše zmíněné věty. Byl to přeci zkušený alchymista, který byl na své dílo dobře teoreticky připraven! Byl zvyklý číst alchymistickou literaturu, ve které se to podobnou symbolikou jen hemží. Je vysoce pravděpodobné, že pan Smil si metaforický ráz této věty dobře uvědomoval. A přesto se do svého experimentu odvážně pustil. I to naznačuje, že vše je poněkud jinak. Je navíc diskutabilní, zda je výše zmíněná věta opravdu míněna pouze metaforicky. Pro alchymistickou literaturu bylo totiž charakteristické, že texty měly více významů a daly se vykládat různými způsoby. Tak jako bylo pro jednu operaci více označení, stejně tak mohla být jedna věta popisem, návodem hned pro několik operací. Ostatně, právě kvůli naprosto nejednotné terminologii byla alchymie oprávněně kritizována. Je tak možné, že věta radící nám „sázeti své zlato do lístkové země“ může být vnímána jak jako popis určité fáze laboratorního díla, tak zároveň i jako výzva ke skutečnému sázení. Odůvodnění k tomuto tvrzení lze najít v samotné alchymistické filozofii.

Alchymistická teorie totiž tvrdí, že sama Země je živoucím organismem, že život je přítomen v každé její části. Znamená to, že i zdánlivě neživé nerosty a kovy jsou živé, že mají svou duši, svůj vnitřní skrytý život. A nejen to. Stejně tak tato teorie říká, že kovy navíc také zrají, a mění tím svou podstatu. Postupně tak v nitru Země dochází k jejich proměně – od těch nejnižších nerostů, jako je např. olovo, až po nerost nejvyšší, zlato. Má to ovšem být velice subtilní proces zrání, který v přírodě probíhá nesmírně dlouho, snad celá tisíciletí či spíše miliony let. A proto alchymistická operace má být pouze napodobením tohoto díla, které se alchymisté snažili jen uspíšit. Ostatně, celé alchymistické dílo lze do jisté míry označit za jakési hrátky s časem, s relativitou času.

Samozřejmě, z úhlu pohledu moderní vědy nám tato teorie zní směšně, ba téměř obskurně. Takovýto jev, tedy postupné zrání a přeměnu kovů, věda neuznává a naprosto popírá. Nicméně je nutno říci, že tato teorie je velmi prastará, zrodila se již ve starém Egyptě a postupně se stala jakousi nosnou ideou celé alchymie. Byla zjevně ideovým východiskem pro pana Smila Janovského. Pokud si uvědomíme závažnost této alchymistické teorie pro alchymii a alchymisty, pak snažení pana Smila vypadá poněkud jinak.

Staňkovský experiment z pohledu praktické alchymie

Praxe se ovšem stala prubířským kamenem této alchymistické teorie. Její neúspěšnost často vedla ke zklamání, rozčarování. Historie zná tisíce alchymistů, kteří tvrdě pracovali a kteří své vědě obětovali svůj život, svůj majetek a zdraví, a přesto ničeho nedosáhli. Ve srovnání s těmito alchymisty se Smil Zdebor Janovský jeví jako moudrý a prozíravý člověk. Na rozdíl od mnohých jiných alchymistů, kteří se do alchymistické praxe pustili nerozvážně, z nadšení a často po přečtení jediné knihy slibující zázračné zbohatnutí, pan Smil s vlastním experimentováním započal až po dlouhém a pečlivém teoretickém studiu. S laboratorní prací započal až ve zralém věku, což je rozdíl oproti třeba již zmíněnému Bavoru Rodovskému, který s experimentální prací začal již jako mladík. Oproti mnoha jiným se také nesnažil umíněně do nekonečna opakovat stále stejný postup a spíše se snažil využít svůj důvtip a jít svou vlastní cestou. I to ukazuje na jeho lidskou, ale i alchymistickou vyzrálost.

Je proto třeba si lépe všimnout všech fází staňkovského experimentu. První fází experimentu byla úprava pole, na kterém experiment probíhal. Nešlo ani tak o samotné orání, které údajně bylo nápadně hluboké. Jde především o proces solení, který je zmiňován ve všech zprávách o staňkovském experimentu (je celkem pochopitelné, že právě toto nezvyklé konání vzbudilo zvědavost pozorovatelů).

Tato fáze je pro celý proces zásadní. Vždyť sůl hraje v celém alchymistickém procesu klíčovou roli! Podle alchymisty Paracelsa je právě sůl vedle rtuti a síry oním třetím principem hmoty, který jí navíc dodává její duchovní část. Sůl je pak podle něj klíčem k úspěchu alchymistického procesu. Zde je ale nutno podotknout, že stejně jako u rtuti a síry i v případě soli nejde o běžně v přírodě se vyskytující látku, ale spíše o princip, který je nositelem určitých specifických vlastností. Toho si jistě pan Smil byl vědom. Proto v tomto experimentu zřejmě nebyla použita běžně používaná kuchyňská sůl (NaCl). Je proto otázkou, čím vlastně pan Smil zem „solil“. Zato je ale zřejmé, co bylo cílem tohoto solení, které působilo tak směšně. Jeho smyslem bylo „vyčištění země“, její „zbělení“ (lze připomenout známý alchymistický pokyn „zbělte Latonu“). Sůl má pak Zemi nejen „očistit“, ale hlavně urychlit procesy, které v ní podle alchymistické teorie probíhají. Takto prosolená země byla tedy „bílá“ a „dobře připravená“.

Po fázi přípravy půdy následovalo samotné „zasévání zlata.“ Je zřejmé, že nesmyslné je především ono sázení zlatých mincí, které praktikovali podvodní alchymisté. Jejich cílem bylo jen a jen podvodné získání oněch zasetých zlatých mincí. Tato část věty je zjevně míněna jinak. Sázením zlata je myšleno sázení nikoliv samotného zlata, ale něčeho, z čeho zlato teprve vyroste. I z tohoto hlediska je experiment Smila Zdebora Janovského zajímavý. Jak již bylo řečeno, na rozdíl od podvodných alchymistů Smil totiž nesázel zlato, ale olovo.

Olovo přitom hraje v alchymii důležitou roli. Pravda, z hlediska alchymie je olovo kovem nízkým, ba dokonce tím nejnižším. Přesto byl jeho význam pro alchymistický proces zásadní. Podle alchymistické teorie totiž právě to nejnižší má v sobě potenci toho nejvyššího. Duchovně nízké olovo má tak v sobě skrytou potenci proměnit se v kov nejvyšší a nejušlechtilejší - ve zlato. Olovo se proto opakovaně stávalo výchozím bodem pro celou řady alchymistů. Také z tohoto důvodu se experiment Smila Zdebora Janovského jeví jako zajímavý. Pan Smil se totiž nesnažil o neúměrně pracnou laboratorní práci, a snažil se jít spíše cestou přírodní. Rozhodl se využít děje a procesy, které podle alchymistické teorie v přírodě tak jako tak probíhají, a umocnit je. Do patřičně připravené země sázel olovo, protože byl přesvědčen, že právě ono se postupně mění ve zlato.

Zinečný acetát - ten už svou barvou a strukturou bílou listnatou zemi lehce připomíná..

Z  pověstí navíc vyplývá, že pan Smil do země nesázel pouze olovo. Pouze z olova by pochopitelně žádná rostlina nevyrostla. Pan Smil naopak spolu s kousky olova zaséval i semena nějakých rostlin – patrně tak chtěl využít jejich růstu k usnadnění alchymistického procesu „růstu“ zasetého olova a jeho přeměny ve zlato. Je proto otázkou, jaké rostliny, resp. jaká semena to vlastně do země sázel. A je toho víc. Jak již bylo řečeno, podle alchymistické teorie onen proces „zrání“, přeměňování kovů v přírodě trvá nesmírně dlouho, celé tisíce let. Je pochopitelné, že tak dlouho pan Smil čekat nechtěl, a rozhodl se celý proces zásadně urychlit. Určité urychlení těchto procesů mělo způsobit již prosolování půdy. Pan Smil se ovšem rozhodl proces urychlit ještě více – a zaseté olovo pravidelně zaléval. Zaléval jej přitom záhadnou tekutinou, o které on sám sousedům řekl, že to je „Merkuryáš.“

Je zřejmé, o jaký roztok by mělo jít. „Merkuryáš“ – to bylo jedno z nesčetných označení pro samotný alchymistický Kámen mudrců! Právě tento zázračný „ kámen, který není kamenem“ má být onou látkou, která – kromě jiného – má být schopna proměňovat jakoukoliv látku ve zlato. O získání Kamene mudrců proto usilovali prakticky všichni alchymisté. A pro mnohé bylo získání Kamene mudrců zásadnější než samotná výroba zlata. Je ale možné, že by Smil Zdebor Janovský dokázal to, co nedokázali jiní, a dokázal vyrobit bájný Kámen mudrců? Lze ostatně připomenout, že moderní věda možnost existence Kamene mudrců popírá. A i sama historie alchymie nás učí, že pokud je něco takového přeci jen možné, pak se to podařilo jen málokterým.

Proti možnosti objevení Kamene mudrců Smilem Janovským hovoří i samotné použití onoho elixíru. Jak je v pověstech uvedeno, nezvyklý experiment pana Smila, tedy aplikace elixíru na pole, upoutala celou řadu zvědavců. Lze si klást otázku, proč by člověk, vlastnící Kámen mudrců, postupoval tak okatě a proč raději svůj experiment neprováděl méně nápadně, v skrytu své laboratoře. V neprospěch možnosti držení Kamene mudrců panem Smilem hovoří i zjevná obtížnost celého procesu. Vždyť sama aplikace Kamene mudrců a následná výroba zlata má být podle alchymistických legend již celkem nenáročná! Obtížná, ba téměř nemožná byla jen výroba Kamene mudrců.

O tom, že nešlo o Kámen mudrců, svědčí i další faktor. Vždyť všechny varianty této pověsti nám říkají, že onen tajemný „merkuryáš“ pana Smila byl nějaký roztok, kterým své zlatonosné pole zaléval! To je zásadní rozdíl proti rozšířenému popisu Kamene mudrců, který byl opakovaně alchymisty popisován jako podivný šedý prášek bez vůně a bez chuti. Tedy žádný roztok, žádná tekutina! Je proto mnohem pravděpodobnější, že panu Smilovi se nepodařilo najít sám Kámen mudrců, ale spíš něco blízkého, co se svým účinkem Kameni mudrců téměř vyrovnalo. Tajemný elixír, jehož potencí bylo přeměňovat olovo ve zlato.

Ať již to bylo, co bylo; každopádně pan Smil svůj roztok aplikoval. A podle hojně rozšířených pověstí (o experimentu zřejmě vědělo hned několik dalších lidí) jeho práce měla svůj výsledek. Na jeho poli mu vyrostly rostliny, které svým vzhledem nápadně připomínaly bramborový keřík. Od bramborového keříku se ale lišily především nápadně červenými květy. I tento zdánlivě vedlejší detail je velmi důležitý. Vždyť červená barva hrála v alchymistickém procesu naprosto zásadní roli! Červená barva byla příznačná pro vrcholnou fázi alchymistického díla, kdy již mělo docházet k přeměně kovu ve zlato. Alchymistovi pak červená barva naznačovala, že jde správnou cestou a že jeho dílo bude úspěšné. A podle mnohých pověstí i samo zlato vyrobené alchymisty mělo mít jemný načervenalý nádech. Je proto pravděpodobné, že červená barva květů byla i v tomto případě příznakem úspěšnosti alchymistického díla. Vysazené rostliny byly pro pana Smila jakýmsi indikátorem, který mu naznačoval, jak jeho dílo postupuje. Ona zmiňovaná nápadně červená barva květů je tak významnější, než se může na první pohled zdát.

Samozřejmě, důležitější než květy byly v případě těchto rostlin jejich plody. Podle místních pověstí po dozrání oněch rostlin, nápadně podobných bramborovému keři, se po jejich vykopání místo běžných brambor objevily - malé zlaté valounky. Tvarem sice prý brambory připomínaly, ale přesto šlo o skutečné zlato. Některé verze této pověsti nám pak říkají, že byly vlastně dva druhy rostlin, a že kromě rostlin s červenými květy plodících zlato vyrostly i rostliny s bílými květy, které plodily stříbro (je otázkou, zda tato varianta pověsti nevznikla jen určitým nepochopením). Každopádně se podle pověstí z tohoto experimentu něco zrodilo. Prý i dlouho po smrti pana Smila Janovského se zde daly na poli zlaté valounky najít. Nabízí se nám proto zásadní otázka – byl alchymistický experiment Smila Zdebora Janovského úspěšný anebo neúspěšný? 

Byl Staňkovský experiment úspěšný?

Na první pohled je to směšná, absurdní otázka. Dnešní věda by s jistotou řekla, že něco takového je nemožné, a že veškeré snažení pana Smila bylo zbytečné. Z výše uvedeného ale vyplývá, že nějaké kategorické odsouzení není zcela na místě. V celém případu je hned několik zajímavých okolností. Tou první jsou třeba majetkové poměry Smila Zdebora Janovského. Je faktem, že pan Smil díky alchymii nezbohatl, a zůstal  i nadále jen malým zemanem. Na straně druhé ale ani nijak nezchudl! Přitom alchymistická praxe jako taková byla finančně nesmírně náročná. Značné prostředky stálo již samo pořízení alchymistické laboratoře; drahé byly i přístroje, suroviny atd. Jak již bylo řečeno, alchymie dokázala přivést do chudoby celou řadu alchymistů, dokázala zruinovat i mnohé bohaté šlechtice. Oproti všem těmto zchudlým adeptům pan Smil vyšel ze svého alchymistického díla se zhruba stejným majetkem. Není třeba již toto poněkud podezřelé?

Stejně zajímavé jsou i četné pověsti, které tento případ provázejí. Především – ono vypěstované zlato vidělo hned několik svědků. To sice můžeme označit jako nepodložené, přesto i tento fakt je třeba brát v potaz. Vždyť by se jistě spíše našlo dosti lidí, kteří by šlechtici přáli raději neúspěch, aby se mu mohli vysmát pro jeho pošetilost. Ale jako mnohem vážnější lze vnímat to, jak dlouho se tato legenda v tomto kraji udržovala. Byla zmiňována ještě celá staletí po smrti pana Smila Janovského, a živá byla dokonce i ve dvacátém století.

Snad nejpodivnější je ovšem to, že podle těchto pověstí se zlato na poli pana Smila Janovského nacházelo ještě dlouho po jeho smrti. Právě to údajně přimělo jeho syna, pana Jindřicha Viktorína Janovského, k pokusu napodobit otcovo dílo. Bohužel, na rozdíl od něj nedokázal vyrobit onen zázračný „ Merkuryáš“. Nedokázal tedy ani vyrobit zlato a raději tvrz prodal. Zbylo tak jen holé pole, které bylo jen tichou připomínkou alchymistického experimentu. I poté ale zde údajně byly nacházeny malé valounky zlata. Zdá se tedy, že alchymistická práce pana Smila neproběhla zcela podle jeho představ, že ono výše zmíněné urychlení procesu vnitřního zrání a přeměny kovů nebylo tak rychlé, jak si on sám představoval. Ale zřejmě k němu skutečně došlo…

Dokázal Smil Zdebor Janovský vyrobit zlato? A je to skutečně důležité? Vždyť zlato dnes nepředstavuje nejdražší kov, jeho cena navíc dlouhodobě systematicky klesá. Jako zásadnější se jeví to, že pan Smil Janovský se pravděpodobně na rozdíl od jiných alchymistů mnohem více přiblížil k pochopení onoho největšího poselství alchymie, tajemného procesu vnitřního zrání a zušlechťování. Díky tomu dokázal dojít dál než jiní, lépe disponovaní. Patrně se mu něco skutečně podařilo, byť to zřejmě nebylo to, co si původně přál. Alchymistický experiment Smila Zdebora Janovského v Horním Staňkově nám tím navíc nabízí zcela jiné pojetí energie, hmoty a času a vztahu mezi nimi, než jaké nám předkládá dnešní věda. Má proto své čestné místo nejen v historii alchymie, ale i v historii jako takové.