Nebe nad Golgotou

Nebe nad Golgotou
Něžná modř
drobných vitriolků antimonu
prokvétá nebe nad Golgotou.
Planě rostoucí kříž
sklání smutkem svá ramena
nad krví nešťastných kovů,
která zde byla prolita..

Zde staré použité týgle, na nichž po čase začaly vyrůstat krystalky a mapy ze zbytků kovů, které v nich byly taveny a nasákly se do hlíny - nalevo železo, napravo antimon. Tato fotografie a báseň symbolicky velmi dobře zachycují nostalgický moment, který cítím, když vkládám rudu do ohně - i kovy jsou živé, i ony se rodí, žijí a umírají.. a vím, že nejsem první, koho při podobných myšlenkách bolelo srdce..

Obraz Vraždění neviňátek, který vysvětluje Nicolas Flamel ve své knize Hieroglyfických figur (Le Livre des Figures Hiéroglyphiques, poprvé vytištěno r. 1612, údajně napsáno r. 1399) není zajisté prvním ztvárněním tohoto biblického motivu (viz Mat 2,16–18, kde Herodes nechává povraždit všechny novorozené chlapce v Betlémě), ale s největší pravděpodobností je prvním interpretorem v alchymickém smyslu. Traktát vyšel pod názvem "Vysvětlení hieroglyfických obrazů" v nakladatelství Trigon (1990) v překladu od D.Ž.B.

„Těchto Neviňátek jest ti litovati, ne pro jejich těla, která se snadno obnoví, ale pro Ducha, jenž v nich byl a bývá často ztracen. Neboť kdo by jej s nimi zahubil, nebude míti co zroditi.“

Vím, že vyznění výkladu je v zásadě optimistické - kdo umí zachytit a neztratit to jemné, to podstatné, může to zrodit znovu v lepším, vyšším těle, ale přesto samotná smrt, destrukce a rozklad dotýká se mě hluboce při vědomí vlastní pomíjivosti. Cítím nejistotu v tom, zda žiji svůj život dost dobře, aby mé srdce nepřevážilo pštrosí pero bohyně Maat, až moje dny uplynou. Též samotný proces smrti je zneklidňující záležitost, jak musí být člověk moudrý, aby dokázal být filosofem, když přijde jeho čas? Často na to myslím při tavbách i putrefakcích, léta plynou a smíření a moudrost? Kde jsou, kde?

Překlad části 125. kapitoly Egyptské knihy mrtvých

(překlad E. A. Wallise Budge, R. O. Faulkner, upraveno)

„Pozdravy tobě, Velký bože, Pane pravdy! Přicházím k tobě, Pane věčnosti. Přináším ti své srdce, čisté a neposkvrněné.
Nebyl jsem násilník, nelhal jsem, nekradl jsem, nezabíjel jsem, nedopustil jsem se nespravedlnosti vůči lidem ani bohům.
Nedopustil jsem se špatnosti v domě Maat. Není na mém jméně žádná nečistota.“

Poté je zesnulý přiveden před váhy pravdy, kde stojí bůh Anup (Anubis), který váží srdce zesnulého proti pštrosímu peru Maat.

„Mé srdce, které jsi zdědilo od své matky, mé srdce, které jsi dostalo při svém zrození, nestůj proti mně v síni pravdy, nesvědč proti mně před soudci!
Neboť jsi bylo mým svědomím v zemi žijících.“

Na výsledek dohlíží Thovt, bůh moudrosti, který zapisuje výsledek vážení.

Pokud srdce nepřeváží pero, zazní:

„Tento je spravedlivý před Velkým Enneadem. Nechť mu jsou otevřeny brány ráje, nechť vkročí do polí Iaru, kde roste obilí v sedminásobné míře.“

Pokud srdce převáží pero, je předáno obludě Amamit:

„Jeho srdce je nečisté, sežer ho, Ty, která požíráš duše!“