Úvahy nad metafyzikou alchymie/spagyrie I.

Má-li vůbec dávat smysl velká část alchymických a spagyrických úvah a laborací, veškeré povyšování, ba zbožšťování hmoty, atd. pak musí nutně existovat předpoklad struktury světa, která toto umožňuje. V této drobné práci zkusím tuto strukturu alespoň letmo nastínit.

I. Ontologický rámec

Fyzický svět jako otisk idejí

Stará učení, které postupně v průběhu doby vytvořili hermetici, gnostikové, platonici a mystikové, tvrdí, že viditelná část projeveného světa je pouze stínem světa neviditelného. Platón hovoří o říši idejí (eidos) — sféře nehmotných archetypů, které jsou skutečnější než svět, který vnímáme běžnými smysly. Hermetikové říkají: "Jak nahoře, tak dole", ale tím nemyslí zrcadlení fyzické, ale odvozenost světa „dole“ od světa „nahoře“, tedy od světa duchovních příčin.

I v alchymickém pojetí (stejně jako v ostatních esoterních naukách) je pak základní ontologický předpoklad ten, že hmota není prvotní materií stvořeného, že je jen "zahuštěným světlem", jak už ostatně říkali mnozí mystici minulosti.

„Na počátku vryl Bůh třicet dvě stezky podivuhodné Moudrosti do světla nadpozemské iluminace. Vyřezal, vyryl a stvořil svět z forem, čísel a slov.“
— Sefer Jecira, 1:1

 Z toho alchymisté usoudili, že pracujeme-li s látkami, pracujeme zároveň s tím, co je v nich vtisknuto ideově.

Vliv idejí v laboratoři

Tento předpoklad má zásadní dopad na alchymickou praxi:

• Destilujeme, kalcinujeme, sublimujeme — ale ne jen proto, abychom „fyzicky čistili“, nýbrž abychom oživili či probudili ideovou „matrici“, která v materii sídlí.
• V rostlině/minerálu hledáme nejen léčivou látku, ale její hvězdný princip - archetypální kvalitu (např. Mars v železe, Slunce v rozmarýnu).
• Spagyrická tincturae není jen extrakt — je spagyrikovým pokusem o zachycení ideálního obrazu rostliny „vytažený ze stínu sféry vnějších smyslů“ a zafixovaný ve vhodném médiu (např. alkoholu, který sám je subtilní – dokonalá QuintaEssentia je zcela volatilní!).

Vliv na poznání

Z toho plyne, že cílem alchymického poznání není JEN poznání empirické ve smyslu současné vědy, ale současně by mělo být gnózí, tedy Poznáním skrze analogii, intuici a vlastní (prožitkovou) účast. Alchymista nepřehlíží objektivní, měřitelná „fakta“ (ty jsou velmi užitečné, a byl by pošetilý, kdyby je ignoroval), ale postupně se navíc učí číst i vztahy a fenomény běžnému oku skryté - aby pochopil, jak se duch zrcadlí v těle a naopak. Jeho práce by ho měla dříve či později přivést k tomu, že začne vnímat, že to, co běžně vidíme jako „hmotné jevy a procesy“, jsou pouze způsobem zjevení a působení nehmotných Ideí/Příčin ve hmotě.

Shrnutí

• Podle dokonale ideálního pohledu je svět sekundární odraz vyšší, neviditelné skutečnosti.
• Alchymista se snaží pracovat primárně se silami, ne jen s látkami; látky jsou však nositeli těchto (vyšších) sil, podobně jako slova nesou smysl.
• Cílem alchymie by tak mělo být probuzení skrytého božského principu ve hmotě — a tím ji vrátit k jejímu prameni. Pro alchymistu samotného to znamená pochopení struktury světa, nalezení svého místa ve světě - a vnitřního míru. Staří psali, že cílem hledání vyššího poznání není "dívat se starýma očima na nový svět, ale dívat se novýma očima na starý svět".

II. Jak má vypadat alchymistova praxe, aby skutečně operoval se silami/idejemi, ne jen s látkami?

Co jsou to „síly“ v alchymii?

V alchymistickém jazyce se mluví o duchu, duši a těle věcí. To odpovídá různým úrovním „síly“:

1. Tělo (corpus) – smyslová forma, látka.
2. Duše (anima) – vnitřní kvality, signatury, specifická individuální forma existence projevu.
3. Duch (spiritus) – hybný princip, subtilní médium, životní dech dané věci, která není už zcela individuální..

Tyto termíny nejsou metaforami, ale označují funkční vrstvy přírody, kde každá má vlastní reálnou existenci a zákony.

Co to znamená prakticky?

1. Příprava alchymisty, aby byl nástrojem schopným pracovat se silami

• Alchymista sám musí být schopen vnímat jemné kvality v materii — proto je důležitá meditace, kontemplace, očista a rozvoj vnímání. Bez vnitřního klidu a správného postoje a naladění nepozná, kdy se v látce probouzí/aktivuje její síla/idea.
• Přijetí přírody jako učitelky - být často venku, dívat se nezprostředkovaně vlastníma očima na proměny přírody, koloběh vody v ní, na rození, růst a umírání rostlin i živočichů.. Příroda je spolu s tradicí alchymistova učitelka.
• Vnitřní účast při každém kroku každé laborace je naprosto zásadní součástí alchymistovy práce– jak řekl Sendivogius: „Bez božského osvícení nenajdeš nic v peci.“ Podobně Limonjon De Saint-Didier: „Pamatujte, synu Vědy, že znalost našeho magisteria pochází spíše z inspirace Nebe, než z osvícení, která můžeme sami získat.“
• Pochopení toho, že pocity a emoce jsou něco, co se "jen tak neztratí", že přetrvávají, že jeho vnitřní stav v průběhu práce se otiskuje do materie, se kterou pracuje. Kultivace vlastního pociťování je velmi důležitá a to i mimo laboratoř. Z toho plyne velká zodpovědnost.

2. Práce s látkou tak, aby se „zjevily síly“

Je radno:

• Nezabíjet ducha materie – nepoškozovat ji příliš vysokým teplem, nezacházet s ní mechanicky, nevědomě.
• Pracovat v pravý čas – kdy planeta nebo přírodní síla „vládne“, čili dodržovat astrální rytmy. Potřebný náboj či chuť do práce musí být i v alchymistovi.
• Rozdělit a znovu spojit — solve et coagula — rozebrat látku na principy a znovu je po očištění sjednotit na vyšší úrovni (tzv. regenerace).

3. Co NENÍ alchymická praxe

• Mechanická chemie bez vhledu není alchymií. Přes svoji užitečnost nevede k transmutaci alchymisty.
• Pouhá výroba „účinných extraktů“ je nižším, možná základním, stupněm pravé práce — alchymie chce dosáhnout transformace i na úrovni sil, nejen na úrovni účinků.
• Bez spolupráce s přírodou, bez respektu k tomu "vyššímu" v materii žádná "vnější" operace nedokáže probudit Ducha ve hmotě.

4. Znaky alchymistické praxe pracující se silami

1. Vědomé dodržování rytmů přírody – pochopení pro planetární dny a hodiny, lunární cykly, sezónní proměny.
2. Trpělivost – spěch není dobrý rádce; všechno v přírodě potřebuje svůj čas na zrání. Je naprosto běžné celé měsíce čekat na vhodný okamžik pro započetí práce nebo než materie dosáhne při digesci potřebnou zralost pro další krok.
3. Nádoby a prostředí jsou často symbolicky ztvárněny (alembik jako děloha, athanor jako srdce) - kromě lepší cirkulace usnadňuje excitaci alchymistova prožívání.
4. Spiritualizace látky – dokonalým cílem není získat ze zpracovávané materie jen extrakt nebo koncentrát, ale materii „oživit“. To se často děje rituální prací už s hotovým preparátem..

 5. Důsledek pro osobní cestu alchymisty

Alchymistův život je plný způsobem, který si laik neumí představit - na rozdíl od většiny duchovních směrů, které se v průběhu doby zredukovaly na záležitost většinově mentální, rozvine alchymistu jeho práce ve všech (živlových) aspektech - oblast přináležící zemnímu živlu (v tradičních esoterních systémech) kultivuje díky své práci rukama, živel vzduchu rozvíjí při svém studiu - navazování na písemnou tradici je velmi důležitá oblast, ve které hledá inspiraci a poučení u těch, kteří ho na jeho cestě předcházeli. Živel vody rozvíjí alchymista při kultivaci svého citu, empatie, při pozvedání mysli, modlitbách.. Oheň pak hoří v jeho srdci a neochvějnou vůlí a vitalitou ho vede skrze překonávání nesčetně překážek.. na konci cesty by měl být všestranně rozvinutý vzdělaný člověk s pracovitýma rukama, který pochopil své místo v životě, zbavil se jakéhokoliv strachu ze smrti, a který se snaží pomoci Natuře v jejím pomalém vývoji..

Kuato