Chvála hlíně

Práce s hlínou provází lidstvo už někdy od neolitu. Byla používána k výrobě různých nádob, zásobníků, k jednoduchým a později i složitějším stavebním prvkům. Kromě praktického využití měla keramita také důležitý kulturní rozměr – výrobky z hlíny sloužily též jako nositelé symbolů, tradic a estetických hodnot. Výroba keramiky – od výběru vhodného materiálu, jeho hnětení, tvarování, sušení a vypalování – byl jeden z ranných procesů, kdy se už člověk učil prvním fyzikálním a chemickým zákonitostem – jak materiál reaguje na vlhkost, teplo, míru a dobu vystavení ohni, jak se dají ovlivnit jeho atributy typu pevnost a pórovitost, později jak ho barvit, glazovat..

Keramika je tedy jednou z prvních cest k porozumění hmotě. Když vzal člověk poprvé do ruky hlínu a začal jí dávat tvar podle svých potřeb, otevřel snad poprvé  bránu techné – k vědomému umění přetvářet svět kolem sebe. Keramika není jen řemeslo, je to zároveň dialog s přírodou. Hlína, voda a oheň se stávají prostředky, kterými člověk zkoumá podstatu věcí, v každé jeho rukou zformované nádobě je otisk nějaké myšlenky, záměru, ideje, která proniká do materiálního světa.

Raný kontakt člověka a hlíny položil základy i pro pozdější složitější práce s jinými materiemi. Když hrnčíř vypaloval své nádoby, učil se vnímat jinak čas, učil se mnohem přesněji manipulovat s ohněm a viděl, že díky ohni může vhodná materie světa nabýt nových užitečných vlastností. Umění keramiky tak připravilo lidskou mysl na pochopení, že hmota se pod vlivem přivedené energie mění a může nést jeho záměr. Hle – z prachu země jsi vytvořil trvalý obraz tvé vůle!

První nádoby jak v kuchyních běžných lidí, tak v dílnách přírodozpytců byly tedy hliněné a tak tomu bylo velmi dlouho. Sklářství je sice též poměrně starobylé umění, ale mezi výrobou korálků a destiček, případně drobných nádob a foukaných baněk a křivulí uplynula dlouhá doba, celá tisíciletí. Počátky sklářství se datujou mezi  4.-3. tisíciletí př.n.l., ale až na počátku našeho letopočtu rozvinuli staří římané foukání skla do dutých forem a rozvinuli výrobu běžných předmětů denní potřeby. První skleněné laboratorní nádoby jsou doložené někdy z doby 9-12. století a to u Arabů. Do Evropy dorazily ještě později – ve 13. a 14. století, kde zmínky o skleněných retortách a křivulích můžeme najít třeba v dílech Rogera Bacona a Raymonda Lulla.

Sklo díky své inertnosti a hlavně průhlednosti představuje vynikající materiál pro laboratoní nádoby, protože mít možnost pozorovat proměny zpracovávané materie je fascinující. Nicméně sklo je též mimořádně křehké, a obzvláště u rozměrnější nádoby je velice snadné skrze jen trochu nerovnoměrný ohřev nebo chladnutí přivodit její prasknutí. Bude tedy trvat ještě dalších několik set let, než hlína přestane být hlavním materiálem, který umožňuje zpracovávat různé materiály za přispění ohně.

Dnes máme možnosti mnohem větší než měli naši předchůdci – umíme vyrobit mnohem kvalitnější skla, můžeme používat grafitové náčiní, a i když hliněné nádobí dnes nevládne dominantně nejspíše už v žádné laboratoři současných alchymistů, přesto je stále pro řadu laborací hlína jen těžko nahraditelná.

Jedna z vlastností, které sdílejí sklo s keramikou a jsou pro naše manipulace z praktických důvodů zásadní, je už zmíněná křehkost při ohřevu a ochlazování. Ta je způsobená rozdílným roztahováním materiálu v různých částech nádoby při nerovnoměrném rychlém ohřevu. Nicméně sklo je k tomuto o poznání náchylnější než hlína.

Prakticky se tedy často při ostřejších destilacích objevuje skleněná baňka obalená hliněným obalem. Zde má hlína ochranný charakter právě z toho důvodu, že rovnoměrněji rozvádí teplo, tím zpomaluje ohřev a hlavně zpomaluje chladnutí po ukončení záhřevu, což je z mých zkušeností nejčastější příčina prasknutí skla. Hliněný „kabátek“ může být rozebiratelný nebo nerozebiratelný. Rozebiratelný obal má výhodu v tom, že se dá opakovaně použít, jen se vymění baňka v něm.

V případě taveb s požadovanou vyšší teplotou (starší, příp. běžné sodnovápenaté sklo začíná měknout a ztrácet pevnost zhruba kolem 550-600 ^oC, borosilikátové sklo by mělo zvládnout i 800 ^oC) jsme odkázáni na nádoby hliněné, pískové či grafitové. Prakticky vždy se jedná o tavby kovů, případně solí (čištění Sal Tartari), tedy pod slovem nádoby chápejme především tyglíky. Pojďme se tedy podívat na vhodnost zmiňovaných materiálů pro naše práce:

1. Slévárenský písek – tygle bývají vytvořeny obvykle z křemičitého písku s pojivem, tepelně odolné zhruba do 1400 ^oC, jsou pórovité, což pro tavby kovů nevadí nebo je i žádoucí, ale v případě použití solných tavidel se tyto nejen vpíjejí do stěn týgle, ale dokonce mohou skrze stěny týgle zcela uniknout, což není úplně žádoucí vlastnost v alchymii, kdy soli slouží často jako jímače jemných sirných frakcí třeba u tavby antimonu a tak je potřebujeme zachovat. Teoreticky by se daly glazurovat, což by zabránilo úniku solí, ale sklovina, kterou se glazuruju nám může kontaminovat obsah týgle nežádoucími složkami, což nechceme. U glazur též někdy dochází u vyšších teplot k odlupování (způsobené jinou tepelnou roztažností glazury a těla tyglu, na kterém je nanesena).
2. Grafit – z určitého pohledu je grafit vynikající a teplotně stabilní materiál, který méně praská, pokud ho ovšem nevystavíme přímému ohni, kde začne ohořívat už někdy kolem 650 ^o Tedy pokud disponujeme pouze primitivní píckou na bázi větrné pece, tam není grafit doporučenívhodný materiál. U moderních pecí indukčních, případně sofistikovanějších pecí s odděleným žárovištěm a vyhřívanou komorou, použitelný je. Tavenina se příliš nepřipéká, takže grafitové týgle jsou opakovaně použitelné.
3. Šamot – jednoduchý s dostatečnou odolností vůči žáru (snáší až 1500 ^oC), chemicky inertní, takže neovlivňuje taveniny kovů ani solí, jeho nevýhodou je vyšší praskavost, takže je dobré opatrněji ohřívat a hlavně ochlazovat. Vzhledem k tomu, že se často tavený materiál přichytává ke stěnám týglu, dá se o opakovaném použití uvažovat jen v případě tavby stejného typu materiálu, aby nedošlo ke kontaminaci.

 Zde obrázek ohořelých grafitových týglů z mé pece :o)

Ač je hlína/šamot za dodržení podmínek opatrného ohřevu/chladnutí dostatečně spolehlivý materiál, přesto člověk může občas v praxi narazit na těžko vysvětlitelné podivnosti. Vzpomínám si, jak jsem jednou při tavbách určitých sirníků železa při počátečních pracech na „cestě železa“ zažil, že mi prasklo asi 6 týglů po sobě, což znamenalo ztrátu materiálu získaného asi za půl roku přípravných prací. Myslel jsem si, že to musí být špatnou šarží týglů, ale když jsem týgle z té samé várky použil zkusmo na jiné práce (výroba Skla antimonu, přetavení Sal Tartari), tam se chovaly spolehlivě a nevykazovaly žádné problémy. Dospěl jsem tedy k závěru, že některé alchymické práce, aby se daly vůbec úspěšně provést, potřebují nějaké splněné podmínky, ať už je to vnitřně správně připravený a očištěný alchymista nebo nějaká astrologicky správná doba – zde si však sám nejsem zcela jistý jaká, ve spisech jsem narazil jak na tvrzení, že jsou astrologická pravidla pro alchymii naprosto zásadní, tak na jiná, která nad nimi mávají rukou, ba celou astrologii považují (v tomto případě) za nepodstatnou až odvádějící od toho důležitého. Toto nezbývá než aby každý zvážil sám a experimentálně si ověřil a podle výsledků se zařídil.

Jedna historka pro pobavení někdy z roku 2020, když začínala epidemie covidu :o).. řešili jsme tehdy se známýma objednávky keramiky a skelních speciálek jako jsou křivule, cirkulační hlavy atd. a jeden kamarád, když viděl fotky s dodávkama zboží, tak prohlásil, že nemůže uvěřit vlastním očím, že si připadá, jako by se vrátil v čase do 17. století – alchymisté vedou čilou korespondenci se sklářskými a keramickými dílnami a zubaři jsou v podezření, že roznášejí nakažlivé choroby.. :o))

Kuato