Anděl ve sklepě (povídka)
autor: Jana Richterová

[…] Tohle však: přijmout smrt,
celou smrt, smírně a před životem
a přitom – nebýt zlý,
neumím popsat.
M. Rilke, Elegie z Duina

Nádoba

Města obrovské země, kde zítra odjakživa znamenalo předevčírem, byla prosáklá špínou a vodkou. Zimní dovolenou v těchto krajích by si dopřál buď masochista, anebo někdo sledující jiné než rekreační cíle. Ani lékař vycházející z budovy, v níž našel dočasný domov, neshledával pobyt zvláště příjemným, ačkoli jeho strázně částečně vyvažovaly nízké náklady. V podchodu si ohrnul kožešinový límec vzhůru. Na pohled na něm, nenápadném muži na prahu středního věku, nic nezaujalo, snad jen ulpívající, chladný pohled zelených očí. Věděl, že působí poněkud nepříjemným dojmem, což byla při jeho erudici a schopnostech docela škoda. Nic naplat, přirozenost lze těžko předělat.

Určitě nepředpokládal, že zdejší mise potrvá tak dlouho. Doma už minuly Vánoce, tady se na ně teprve chystali, vždy se vším pozadu. Věčně tu panovala tma, všechno pronikal sníh a ledový vítr, před nimiž nebylo úkrytu. Smířeně vzdychl a pustil se víceméně zamýšleným směrem k nepříliš vzdálené vykřičené čtvrti, nabízející snadné úniky z vezdejší mizérie. Vražedné ruské drogy, levný chlast, k němuž by se nejspíš měla rovnou přikládat bílá hůl, a holky všech kategorií lehce k mání. Prohlížel si je, stvoření podobná hladovým kočkám, hezké i ty méně obdařené. Živočišně tupé mladuchy širokých boků, pár bezzubých vysloužilých kobyl, tamhle zas vyžle, které by ještě mělo sedět ve škole. Zavrtěl hlavou a zrychlil. Úhrnem, nevyvolaly v něm ani jiskru zájmu.

Nakonec opět zapadl do jednoho z anonymních smrdutých lokálů, stáhl beranici z myších vlasů a objednal si čaj. Situace důrazně žádala něco silnějšího, jenže vodku by neriskoval. Shrnoval dosavadní hubené výsledky svého úsilí; přitom to mohlo být kterékoli zdravé děvče, v čem je tedy problém? Možná pouze v jeho povšechné nechuti k ženám. Nebo si nemůže vybrat proto, že je jich tu všude jako cingrlat na bleším trhu. Úleva, odejít s prázdnou. Už mu přinášeli čaj, servírce se zatřásla ruka a lžička cinkla o sklenici. Jeho pravice vyjela rychlostí útočícího hada a sevřela zápěstí poznamenané vpichy; čistý reflex. Teprve pak zvedl zrak k světle plavému stvoření, věkem něco přes dvacet. Měla ruské široce rozevřené oči, jejichž odevzdaný pohled připomínal mladičkého Redonova Krista. Zatajil dech, instinkt ho málokdy klamal. Konečně to vypadalo trochu nadějně. Zacukala jako ryba na udici, jenom holku nevyplašit. Nesmí uniknout, už by ji nemusel znovu vylovit. Spěšně ji obdařil jedním ze svých nepravděpodobných úsměvů a začal mluvit, aby ji uklidnil. Představil se a zjistil, že jí říkají Zoja. Váhavě usedla naproti svolná vyslechnout jeho návrh, tedy tu deklarovanou část. Přemýšlela jen chvilku, než kývla. Ujednání vypadalo aspoň pro daný okamžik nekomplikovaně jako facka.

I pro další týdny, kdy k němu chodila. Platil jí dobře a zavčas, což mu zajistilo ochotu akceptovat bez zbytečného vyptávání jeho výstřední požadavky. Jíst vybrané druhy jídla, jiného se vyvarovat, přesně podle rozpisu. Zůstat čistá a polykat pilulky, hlavně vitamíny. To mělo svou logiku, její nový milenec byl přece lékař. Jmenoval se Bramer, aspoň tak to stálo na dveřích. K tomu musela přicházet, kdykoli chtěl, a on občas chtěl v hodně neobvyklou hodinu. Zaujímat při sexu a po něm bizarní polohy, v nichž setrvávala tak dlouho, jak nařizoval, zatímco doktor zamyšleně hleděl do svých poznámek. Z toho měla trochu nahnáno, protože jí kromě řečeného zakázal veškerou antikoncepci. Ta totiž byla podle jeho názoru přímo protimluvem skutečného sexu a v tomto bodě nebyl ochoten ustoupit ani o milimetr. Jinak s ní moc řečí nenadělal, jen občas vypálil salvu otázek. Jako by ji stále mezi řádky testoval.

Vypadalo to nenáročně, ale tlak pozvolna vzrůstal, až překročil únosnou mez. Tajně si sehnala několik dávek… taková úleva, když si jednu píchla. Samozřejmě její přešlap okamžitě odhalil. Hystericky na ni řval, až mu protivný tenor přeskakoval do fistule, a vyházel jí věci z kabelky, k tomu dostala pár facek. Pak se zklidnil, a zatímco si utírala krev pod nosem, jí předložil ultimátum. Buď se k němu okamžitě nastěhuje, aby ji měl pod kontrolou, nebo ať vypadne. Nebude dál mrhat časem a prostředky, za takovou vylízanou smažku si najde lehce náhradu. Při té příležitosti jí konečně objasnil, oč mu ve skutečnosti běží. Ona ho vůbec nezajímala a to se určitě nezmění ani v budoucnu. Navzdory řečenému mu mohla poskytnout jistou cennou službu. Chtěl mít totiž vlastní dítě, potomka. Pochopitelně za přiměřené peníze, navrhuje jí naprosto čistý obchod. Otěhotní, porodí a pak vypadne, toť vše. Voda se zavře, každý si půjde dál svou cestou. Ovšem nebude ji nutit, ochotných holek najde všude habaděj. Jestli nechce ona, ráda mu vyjde vstříc nějaká jiná.

Mnoho k úvaze neměla, zvlášť když se jí momentálně díky němu dařilo značně nad běžné poměry. Toho by se zřekl leda blázen. Přistoupila na jeho podmínky, vždyť pro peníze lidi dělali i horší věci. Doktor se navíc nezdál vyloženě zlý, k tomu ji ubezpečil, že se o dítě dobře postará.

Vyplatilo se jí to, okamžitě si polepšila. V pronajatém bytě měla příjemné teplo, jídlo a dohromady nic na práci. Jak týdny plynuly, dokonce se v tom pohodlí začínala nudit. Uklízet a vařit jim chodila babka z okolí, nemusela se starat ani o domácnost. Na Bramerovy věci nesměla sahat, ale ty ji k průzkumu příliš nelákaly. Knihy, odborná literatura a pak jakési středověké bláboly. Paracelsus, kabala s alchymií. V tom se nemohl nikdo vyznat, a k čemu taky? Sama nedokončila ani první ročník na vysoké, neměla prachy a přitom musela věčně shánět, čím by se vzpružila. Nedokázala se na učení soustředit. Zběžně prolistovala spis s obrázky křivulí, uvěznění človíčci obklopení roztodivnými ději. Odložila svazek a nechala to plavat, beztoho šlo jen o výstřední záliby podivínského lékaře. Raději si četla romány vypůjčené z knihovny domácího.

Jak šel čas, ustálila se v ospalé mátožnosti, za kterou mohly i mdle sladké bylinné preparáty, jimiž ji krmil, aby se tělo připravilo na mateřství. Její otupělost byla podstatněji narušena v okamžiku, kdy zjistila kýženou graviditu. Barevné proužky na testovacím papírku ji probudily jako alarmující řinčení zvonku. Netušila proč, jen ji najednou přepadla nevysvětlitelná úzkost. Udělala Bramerovi slzavou scénu, sebere se a půjde odtud. Dohoda nedohoda, zkrátka k tomu dospěla. Všechno nemusí být vypočitatelné, křičela na zaskočeného doktora. Tehdy nevěděla, co je jí teď docela jasné: Tohle je prostě zlo!

Chvilku kolem ní přecházel, šelma v kleci, bezmocně svírající pěsti. Vařily v něm protichůdné pocity, jenže už ji nemohl jednoduše zmlátit, neriskoval by, že ublíží drahocennému plodu. Držela ho v hrsti, mrcha. Z nezbytí se uklidnil a pokusil se problém rozmotat. Přece s podmínkami souhlasila předem, tak co se naráz děje? Plánuje ho snad vydírat?

Zatřásla v prudkém popření hlavou, copak opravdu nevidí, oč tu jde? Není přece nějaké dobytče s dělohou k pronájmu! Takové zacházení, takovou špatnost nevyváží žádné peníze na světě.

„To tě tedy čeká skvělá budoucnost,“ ujistil ji ironicky. Svobodná matka, prostitutka závislá na fetu.

Pokrčila rameny. „Asi udělám nejlíp, když půjdu na potrat.“

Doktorův výraz na okamžik opanovala nejistota, ale uměl se ovládat. Už neřekl ani slovo, i když se mu chřípí chvělo rozrušením. Zamkl ji v bytě a vypadl bůhvíkam. Nevrátil se odpoledne ani večer, možná až hluboko v noci. Vůbec jej neslyšela přicházet.

Následujícího rána u snídaně situaci rozetnul obvyklým emoce postrádajícím způsobem. Chová se svinsky, žádné velké překvapení. Dá se od laciné kurvy čekat něco jiného? Ovšem její nesmyslné revoluce živené hloupostí nic nevyřeší. Mohl by ji samozřejmě přinutit dostát původní dohodě, prostředků k tomu má dost. Jenže ten stres by odnesl i plod, což se mu nijak nehodí. Proto budou v plánu pokračovat racionálně jako dosud. Šťastně se vezmou a později, v příhodném čase, ještě šťastněji rozvedou. Nelze popřít, že dítěti zpočátku mateřská péče prospěje. A ona, pokud bude slušně spolupracovat, získá krásný bonus. Dostane se na západ, o čemž se jí před pár měsíci, když obsluhovala degradované ruské alkoholiky v usmolené tmavé knajpě, ani nesnilo.

Živé stříbro

Pomalu se blížily Rafaelovy sedmé narozeniny. Mohla být vlastně spokojená, vdala se přímo pohádkově, pokud se vzalo v potaz místo, odkud přišla. Žila si luxusně, jedna ze zaopatřených paniček v prostorném domě na předměstí, k tomu pěkná zahrada obehnaná vysokou zdí zaručující soukromí. Bylo jí co závidět, ani pracovat nemusela, aby se mohla plně věnovat dítěti. Bramer o její společnost od početí dítěte nestál, jak ostatně předeslal. Okamžitě po sňatku vytáhl pečlivě vypracovaný seznam pravidel bezkonfliktního soužití a doložil svým nevzrušeným způsobem, že jí upřímně radí, aby je do písmenka dodržovala. Na nějaká kulturně či jakkoli podmíněná nedorozumění ani pozdní lítost se nehraje, on nikomu opravné termíny neposkytuje. Kdyby to měla shrnout, chtěl, aby důsledně respektovala jeho soukromí, neobtěžovala jej svými projevy a vůbec se mu v maximální míře klidila z cesty.

Navíc po porodu už ji před ním nechránilo těhotenství a ona jeho blíže nespecifikovaným výhružkám věřila. Těch pár počátečních měsíců poměrně těsného soužití stačilo, aby ho brala zcela vážně. Kdyby to měla pojmenovat naplno, měla z něj pořádný strach. Násilí mu nebylo cizí, zjistila dne, v němž ji přinutil porodit doma, pouze za jeho asistence. Zatáhl ji do suterénu, kam jí hned po nastěhování zakázal chodit; měl v něm k jejímu překvapení zařízený malý operační sál. Ačkoli se s ní život zrovna nemazlil, takovou bezcitnost a brutalitu nikdy předtím nezakusila. Nakonec z ní dítě doslova vyrval kovovými kleštěmi, připomínajícími nejspíš mučicí nástroje svaté inkvizice. Když mu pak celá rozbitá a vykolejená hrozila, že půjde na policii, zavřel ji jako trucovitou holku ve vedlejší místnosti. Je zvukotěsná a může v ní zkysnout, jak dlouho bude chtít, objasnil jí věcně. Na ženské uvězněné ve vlastním domě se často nepřijde dlouhá desetiletí a po nějaké mladé Rusce se nikdo ptát nebude. Lidé nejspíš usoudí, že odjela domů. Může tu klidně i chcípnout, proč ne. Jemu by to v podstatě usnadnilo život.

Takže se z nezbytí přinutila dostat rozum. Stala se matkou a to znamená potlačit osobní zájmy. Novorozené děťátko ji nutně potřebovalo a v běhu plynoucích týdnů si namluvila, že se jí celý horor okolo porodu jenom zdál. Nacpal do ní přece spoustu medikamentů, mohlo se jí to v hlavě slušně poplést. Třeba ji opravdu musel přivázat jako vzteklé zvíře, snad si situace z nějakého důvodu vynutila i tu surovost. Dalo by se to pochopit, rodící ženy jsou prý často docela nepříčetné. Je pravděpodobné, že měl strach, ač jej nedával najevo. Byl sice lékař, ale především otec spěchající v zájmu dítěte.

Jaksi mu odpustila, hlavně že se chlapec dostal v pořádku na svět. Zvláště když vypadal jako sen každé matky, děťátko jemných, přímo delikátních rysů. Rostl a ona s nadšením sledovala každou jeho proměnu pod taktovkou tajemné hry dědičnosti. Trochu se podobal svému otci, mnohem víc však tchýni, kterou znala z fotky na manželově stole. Kupodivu hezká matka nepřitažlivě bezbarvého syna. Jen oči měl Rafael po ní samotné, stejné co do barvy i výrazu. Po všech stránkách byl dokonalý, až se srdce plnilo pýchou; možná jen příliš drobný a až průsvitně bledý. Ale to u blonďáčka tolik nepřekvapovalo. Občas připomínal spíš některou z detailně propracovaných uměleckých panenek ze sbírek různých nadšenců než normálního nezbedu. Čeho se mu nedostávalo na vzrůstu, bohatě nahrazovala živá povaha a pronikavá inteligence. Tu zřejmě zdědil po otci. Četl plynně, ještě mu nebylo ani pět let, měl brilantní paměť a každou chvilku u něj objevovali nějaké nové nadání. Ostatně vzdor své křehkosti nezastonal. O jeho zdraví i vzdělání pečoval muž, dalo by se říct neoblomně.

Prosazoval vlastní značně neobvyklé představy o tom, co je pro něj dobré, a nebyl ochoten o nich diskutovat. Důsledně se staral, aby jeho vlivu na chlapce nic nekonkurovalo. Do školky jej nevodili, tu u tak nadaného dítěte vyhodnotil jako ztrátu času, ne-li přímo týrání. Raději se mu věnoval sám, a pokud kdy na jeho obličeji viděla upřímné potěšení, pak kdykoli syn dosáhl nějakého pokroku. A to se dařilo často. Jí otcova náročnost připadala nepřiměřená, včetně přísné izolace, v níž hocha držel. Podle ní měl místo knih, hudebních a jazykových lekcí raději běhat po trávníku s kamarády.

Manžel se s nikým neradil, vyjma jednoho známého, navštěvujícího čas od času jejich dům. Prý ho má považovat za chlapcova kmotra, odvětil s rozpačitým odkašláním na její rozčilené otázky. Jí se zvlášť nezamlouval, vodnatě bledý a celý v černém, krátce zastřižené stříbrné vlasy coby chabé světlo luny kolem bezúsměvné tváře těžkých rysů. Na prostředníku nosíval prsten a v podrážkách elegantních polobotek měl coby drobnou výstřednost vsazený rudý proužek. Vystupoval nadřazeně, ani neodpověděl na pozdrav, když chvatně procházel domem, načež se s doktorem i chlapcem zavřeli v pracovně. Občas k ní dolehl zvuk hovoru, Bramer mu zřejmě předváděl jeho pokroky a ten druhý zase radil, jak v čem nejlépe pokračovat.

Věnovali se tam ponejvíce nepochopitelným cvičením, připomínajícím dílem jógu, dílem kabalistické rituály, jež jí utkvěly v paměti z listování manželovými obskurními knihami, různému prozpěvování a malování neznámých písmenek. Když místnost opouštěli, oba muži svítívali nadšením nad tou fenomenální, ve skleníku drženou kuriozitou, kterou z Rafaela pěstovali. V poslední době se trochu vytáhl, ale stále působil křehce a uzavřeně jako Bronzinovy chladně dokonalé portréty. Cítila strašný vztek, jenže neměla prostředky, aby jim svého synáčka, jemuž kradli dětství, vyrvala. Protože ona ho, na rozdíl od sobecky umanutého Bramera, skutečně milovala a přála mu život plný radostí odpovídajících jeho věku.

Manžel ji sice ještě trpěl ve společném prostoru, ale využíval sebemenší příležitosti, aby ji vytlačil na okraj chlapcova zájmu. Zahradníkem byl on, ona pouhou nádobou, v níž vzešlo jeho sémě. A jako s použitým předmětem, nemajícím už další upotřebení, s ní také zacházel. Nejpozději od okamžiku, kdy chlapec odmítl mateřské mléko, z čehož měl Bramer až nepřiměřenou radost. To ostatně z každého kroku, jímž se od ní syn odpoutával. Nezbylo jí než bezmocně sledovat, jak se jí postupně pouští a zvědavě se stáčí za ním, za tím jedovatým falešným sluncem. Nabízel mu mnohem zajímavější podněty a chlapec, podněcovaný přirozenou zvídavostí, ho následoval, kamkoli se hnul. Dokonce projevil přání stát se jednou také lékařem. „Bez nejmenších pochyb jím budeš. Tím největším,“ ujistil ho nečekaně dojatý otec a Zoja se nemohla zbavit dojmu, že jí v tom hrdém souhlasu cosi podstatného uniká.

Krátce nato jí při jedné snídani sdělil, že už je načase sbalit si kufry. Oboustranně dostáli všemu, co obsahovala jejich dohoda, ba mnohem více. Nadále by tam prý byla zbytečná.

Utváření

Choval se k ní velkoryse, zaplatil za ni navrch i tříměsíční nájem. Co by neudělal, aby už mohl být se svým Rafaelem sám. V domě ji nechat nehodlal, syn by se nikdy nezbavil bolestivé rozpolcenosti, která je tolik zdržovala. Stejně trvalo ještě dlouho po rozvodu, než se vymanil z brzdícího vlivu matky. Nebylo jednoduché ji vystrnadit; chtěla syna i nadále vídat, což nemohl připustit. Už uvažoval, že ji dá nějak decentně uklidit, znal pár lidí toho správného typu. Dlužili mu za některé nadstandardní lékařské služby a takového úkolu by se bez problémů zhostili. Vážně jí pohrozil, že má poslední možnost chovat se férově. Jestli ho dožene k radikálnímu řešení, může poděkovat jen své vlastní hlouposti. Potom kupodivu zalezla, zřejmě varována bazálním sebezáchovným instinktem.

Zavládl kýžený pokoj, ale přesto stěží potlačoval netrpělivost nad chlapcovým smutkem z jejího odchodu. Potřeboval s ním začít intenzivně pracovat, byl svrchovaný čas.  Po stupíncích mu objasňoval svůj záměr, už dokázal leccos pochopit. Cíl, pro který jej přivedl na svět, byl závratně smělý a vyžadoval veškeré odhodlání. Spojit dva v jediné, devětkráte omýt sedm hvězd, a když se jim vše šťastně podaří, ztichnout v napjatém očekávání, zatímco nad nimi Anděl Páv milostivě složí svůj nádherný duhový chvost do jediného oslnivě bělostného paprsku. Bude jejich dílo korunováno zdarem? Neměl žádnou pevnou jistotu, držel se pouze mihotavého světélka naděje, ozařujícího krok za krokem neprošlapanou cestu vybalancovanou na ostří skalpelu a tajemných látek, připravených podle starobylých receptur. Moderní věda podávala ruku hermetickému poznání a on odvážně mísil nové metody se starými. Riskoval vše bez nejmenší záruky, že to bude fungovat, jak doufal. Ale jestli ano...

Říkal chlapci pravdu, cokoli jiného nebylo hodno ani jich, ani díla, které uskutečňovali. Ovšem po částech, co byl schopen pojmout a snést. Hodně pomohla kmotrova opora. Ostatně, stal se jeho duchovním otcem ještě před Rafaelovým početím, avšak mimo rámec nějaké lidskými nedostatky zatížené církve. Bramer byl především stoupencem dnešní rozvinuté medicíny, ten druhý filosofem ukotveným ve starobylé tradici, společně pak fungovali jako dva sloupy nesoucí portál nové katedrály odvěkého snu. Kmotr je nyní navštěvoval častěji, aby sledoval pokračující proces a usměrňoval chlapcovu výuku. „Z tebe nebude obyčejný lékař,“ povzbuzoval syna, „to by bylo příliš málo. Ty sám se staneš živoucím lékem, vytouženým a žádaným, rudým plamenem ve vybroušeném kameni. Velký převrat už čeká na prahu projeveného, v tobě se nám podává moudrost hodná budoucího věku. Konečně zavládne svoboda! Slabost a omezenost, ty připomínky dávného pádu, od nás odstoupí, tragický rozštěp se zhojí. A jako poslední překážka bude zdolána i potupná krátkodechost naší existence, ohlupující ztráta paměti, jíž je lidský rod téměř bez výjimky stižen.“ Bude to stát spoustu námahy i nezbytné oběti, vysvětlili Rafaelovi. Není však možno couvnout, musejí je přinést. Otec i syn, každý po svém.

Bramer se mezi nimi při té obtížné cestě snažil zachovat důvěru a otevřenost, jako rodič i lékař. Trpělivost naštěstí přinesla růže, podařilo se jim získat synův souhlas, a dokonce u něj vzbudit nadšení. Bylo toho třeba, aby měli sílu vytrvat přes všechny nástrahy a nesnáze.

Ve dne se doktor statečně držel, i tehdy když se pohyboval na samotné hraně snesitelného. Samozřejmě věděl předem, co musí dělat a proč, přesto přicházely strašlivé pochybnosti. Co jestli svého syna jen nezvratně mrzačí? Brzy bude líp, strom také krvácí, když ho sadař štěpuje, utěšoval jej kmotr. Uvážené zásahy jsou nutné, má-li jednoho dne rodit dobré ovoce. Vždyť bylo od začátku jasné, že se to neobejde bez bolesti. Přesvědčoval sám sebe pokaždé znovu, ale stálo jej mnoho, aby opět dokázal vzít do ruky chirurgické nástroje. I tak si potom většinou musel něco píchnout, roztřesený a docela na dně. Propadal sentimentální lítosti, potřeboval se před svým dítětem ze všeho vyznat a odprosit za svůj nebetyčně pyšný počin. A přece to s ním myslel nejlépe na světě. To vše mu táhlo hlavou, jenže mu bylo souzeno snášet své viny bez úlev coby součást všeho, co musel vykonat. Vysedával celé noci na zemi za dveřmi chlapcovy ložnice, láhev koňaku opodál a ohýnek cigarety ve tmě. Sem tam k němu dolehl zatoulaný dětský vzlyk, prorážející clonu umělé otupělosti. Doktoři zapíjejí prášky alkoholem poměrně často, nad tuhle kombinaci není. Možná hocha trápil i stále nezpracovaný smutek po matce, první oběť, k níž ho přinutil. Bolest patří k vývoji, vysvětlil mu tehdy na začátku. A on měl vyrůst závratně vysoko.

Spoustu hodin strávil v oněch těžkomyslných sebemrskačských náladách, kdy ani obluzené smysly neulevovaly přepjatým nervům. Jen jim doručovaly podivně překroucená poselství někdy, spíš náhodně, ústící v matnou iluzi očisty vlastním utrpením. Týdny plynuly, aniž se mu podstatně ulehčilo, až jednoho večera sebral odvahu a vešel do dětské ložnice. Snad že pil víc než obvykle. Syn nespal, spontánně k němu natáhl ruku. Neměl nikoho kromě svého laskavého, krutého otce. Podlehl pohnutí, umolousaného plyšáka, kterého mu jen s odporem trpěl, strčil bokem a ulehl k němu. Vzal ho do náruče, přitiskl a držel, dokud neusnul. Teplo, bezpečí, ty nejprostší věci. Pouhá iluze, ovšem přesvědčivá. Dlouho se vyhýbal bezprostřednímu kontaktu, fyzická blízkost mu nebývala nikdy příjemná a určitě se nepotřeboval ještě víc drásat. Ale přes veškerou obranu rozumu ho ten zážitek hluboce zasáhl. Postupně se z toho vyvinul občasný rituál, který oba smiřoval a spojoval hlouběji, než by zmohla slova.

Dnes by si už nevzpomněl na okamžik, jímž se jejich vztah dostal mimo hranice vymezující obvyklé; nebo spíše jalově konvenční. Pravděpodobně sehrála nějakou roli vůně chlapcových vlasů, jeho hebká kůže. Nečekaně oživila vzpomínku na jeho matku, nedůležité, a přece klíčové setkání, dnes už cosi velmi vzdáleného. Pouhá vlnka a za ní dotyk tajemství, jež v jeho synovi začínalo v prvních náznacích procitat ze snu, vyvoláváno jeho magií. Prolnuli se, tvořící a utvářený v jediném, úroboros požírající vlastní ocas. Tak chutná nebe, pronikavou rozkoší otcovské lásky. Rafael se příliš nebránil, stejně jako jindy. Byl tomu novému Adamovi vším, mimo něj už nic neexistovalo. Jaké opojení! Pokud se kdy dotkl svatých věcí, pak tehdy, skrze své dítě s očima anděla. Žádný cizorodý element se mezi ně nesměl vetřít v oněch extatických nocích. Kéž by nikdy neskončily, přával si, kéž by se už příští malá smrt stala tou poslední, jež je odtud odvede k zeleným pastvinám neznámého budoucna. Sladké pokušení společného odchodu, injekční stříkačka a ampule s bezbolestným řešením po ruce. Jenomže tomu tichému hlasu odolal, a proto muselo přijít nevyhnutelné. Nic netrvá věčně a každá, i nejblaženější noc zajde v úsvitu dalšího jitra.

 Ani jejich ráj nezůstal uchráněn porušení. První praskliny se projevily s počátkem dospívání. Střídání nálad se dalo čekat a on by jim za jiných okolností čelil s laskavým nadhledem. Jenže si byli moc blízko, srostlí příliš mnoha vlákny. Jeho dítě, mistrovský opus a také posedlost, v niž se jejich vztah nakonec přetavil. Pod Rafaelovými pubertálními kapricemi se začal zvedat vzdor vůči dosud nezpochybnitelné autoritě, v soukolí velkolepých plánů už zaskřípěl písek otevřeného protestu. Občas se na něj díval chladněji než na cizího člověka. Bramer cítil, jak mu mizí pevná půda pod nohama, zvláště když se jim v poslední době vzdálil i kmotr. A syn zatím v mysli skládal jeho minulá slova a skutky; poprvé vážil, nač měl otec vůbec právo.

Donedávna jejich vůle vzájemně souzněly a obě s onou vyšší, jež je povolala k tak neobvyklé cestě. Ta žádala neúprosný postup vpřed, jakkoli draze placený; omlouvala dokonce i násilí, když věci nešly po dobrém. Žádné jiné instanci se nemusí zodpovídat, a už vůbec ne nyní, když čas zkoušek pominul a všechno potvrzovalo správnost jejich původní intuice, uzavřel lékař s konečnou platností. Síla mládí se nedočkavě rozbíhala novými, pečlivě rozvrženými cestami, nastával mohutný rozkvět tušených příslibů. Rafaelovy talenty se zjevovaly jeden za druhým jako ohnivé záblesky briliantového brusu. Dařilo se mu, čeho se dotkl, jako by se vědění samo otevíralo vstříc jeho dychtivé touze po poznání.

Nadto se stával skoro nadlidsky krásným, nadobro zmizela věčná obava, že ta nádherná bytost dopadne jako nějaký smutný mrzák. V perfektním souladu spojoval mužské i ženské kvality, aniž by byl pouhým součtem obou. Lehce překonal metu pouhé syntézy, suverénním rozmachem se vznesl nad odvěké protiklady, což bylo nejvíce patrné, když zpíval. Záliba, jež s dospíváním nabývala na významu. Přesto se z tak vzácných vítězství očividně neradoval. Místo toho se uzavíral, obrněný skepsí, z níž občas vyjel ostrý sarkasmus. Také se vyhýbal jeho blízkosti, otcovským polibkům. Bramer pro to odmítnutí velmi trpěl, ačkoli mu objektivní rozum napovídal, že by měl syna chápat. Rafael už nemohl být ničím obohacen, dokonalost nestrpí vylepšování. Sám v sobě završen, nepotřeboval žádného člověka.

Ale přecitlivělý byl mnohdy nesnesitelně. Normální krize, tu zvládnou, dodávali si s kmotrem odvahy. Vždyť už společně leccos přestáli. Nyní šlo především o to, rozvinout synovy mimořádné dary. Jak strom požene do výšky, jistě nakonec shledá, že má všechny důvody k hrdosti a vděku. Nicméně, občas to bývalo těžké, otec neměl pokaždé tolik sebeovládání, aby se nenechal vyprovokovat. Vyčerpávající maraton, který uběhli, ho příliš strávil. Docházelo mezi nimi k prudkým roztržkám následovaným doprošováním mezi dveřmi chlapcova pokoje, při němž znovu a znovu vášnivě překračoval vytčené hranice. Rány a následná objetí, trpké výčitky, spirála něhy a odporu. Věděl, že tím riskuje vše, co mezi nimi kdy bylo krásného, okrajově vnímal i kmotrovy nevyslovené výhrady, ale nedokázal se ovládnout. Navíc si nevděčný potomek začal klást nerealisticky absolutní požadavky. Chtěl pryč, odejít z domova! Odejmout pohár útěchy poustevníkovi, obětujícímu všechny lidské radosti na oltáři vznešenějších cílů, zahodit plody dlouholetého namáhání. Snad by se jej za jiných okolností přiměl vzdát, přemožen svým lepším já a udolán slzami vzdoru prokládaného vzteklými výlevy. To by však Rafael nesměl být mladým androgynním bohem, červeným lvem i bělostnou nevěstou s těžkými, rusky zlatými vlasy.

Nakonec ten ďábelský tanec dopadl, jak nevyhnutelně musel. Možná by to předvídal kmotr, jenže ten k nim v posledním čase téměř přestal chodit. Nebo on sám, kdyby ho citová zaslepenost nezbavila rozmyslu. Pamatoval si z onoho dopoledne jen útržky, rvačku, úprk po schodech nahoru, synovu bundu, která mu zůstala v ruce, a tříštící se okno v mezaninu. A pak vlastní nevěřícný pohled dolů skrze zubaté ostří.

Tenhle anděl se ještě létat nenaučil.

Okno

Rafael tloukl do klavíru, vztekle a nepřirozeně rychle; potřeboval vybít nesnesitelný přetlak. Naštěstí byl doma sám. Právě překročil jednadvacátý rok a otce nenáviděl, až se tím zalykal. Možná ještě o něco víc než sám sebe. Otec byl nebezpečný psychopat, on jeho dílo. Bohužel, Bůh psychopatovi neodepřel genialitu. Nejprve odstranil jeho nepotřebnou matku, aby ho mohl bez nepohodlných svědků formovat podle své představy, a potom se do toho pořádně pustil. Řezal, spojoval, svévolně odjímal a vkládal, něco potlačil, jiné popohnal, až ho znásilnil do poslední buňky. Dítě pro něj bylo pouhou látkou, do níž s urputnou vytrvalostí vtěloval svou chorou ideu, projekčním plátnem jeho snů. Proč si je nepředělat podle vlastního? Provedl s ním všechno, co si vzal do hlavy a kromě toho jej vzdělával; v tom směru nelitoval žádné práce.

Jeho tyran byl posedlý soustředěnou touhou získat v něm cosi jako živý elixír či všelék poníženého člověka, inspirován kmotrovými hermetickými knihami, které bylo vždy snazší pochopit mylně než správně. Podařilo se mu téměř jej zabít, následně zachránit a přetvořit v podivného homunkula, jehož držel zavřeného v domě jako džina v láhvi. Hořce se ušklíbl, otcovský dům. Alchymický athanor a gotické inferno, nebo prostě jen vězení vybudované perverzním Faustem. Otec se většinou tvářil suše vědecky, měl však duši mystika, k níž patří vize dokonalosti. Byl jí ochoten přinést v oběť i své dítě, ovládnut zničující mánií. Ale Rafael nechtěl být součástí prométheovských plánů, jež ti dva spřádali. Naopak, přál si odtud utéct od první chvíle, kdy byl schopen vyslovit své tužby. K čemuž došlo relativně pozdě, uvědomit si pod otcovým šíleným tlakem vlastní vůli bylo téměř nemožné. Zvláště když ho neustále přesvědčovali, jak by měl být za svou výjimečnost vděčný. Byl by za obvyklých okolností tak nadaný v matematice, exceloval by v jazycích, prokazoval bezchybnou paměť, či zpíval v rozsahu, o němž se nezdá ani fenomenálním kontratenorům? Dlouho papouškoval jejich mantry, poslušná, dokonce nadšená loutka, než začal po zrníčku rozeznávat osobní pocity. Objevoval je v zrcadle klasické literatury, hudbě i spoustě filmů, na něž měl ve své izolaci hromadu času. Tohle byl první svobodný prostor, kam mohl unikat.

Na chvíli mu to stačilo, ale později už ne. Napětí eskalovalo tím silněji, čím méně mu byl otec ochoten naslouchat, až neudržitelná situace vyústila impulzivním skokem skrz okno. Pitomé, třikrát pitomé. Samozřejmě, že se při své smůle nezabil, jenom pořezal a zpřelámal. A potom, otec by mu přece nedovolil jen tak zemřít. Pečlivě ho ošetřoval, dokud se všechno nezhojilo, i jizvy se ztratily. Jemu to bylo jedno, pro tátu však představovaly ohrožující připomínky zranitelnosti jeho vzácné hračky. Načež opět utáhl šrouby, které před časem lehce povolil, aby se synovi dostalo patřičných podnětů k rozvoji. Návrat noční můry totální kontroly, ačkoli po sebevražedném pokusu už si jeho cenzor přece nebyl stoprocentně jistý. Vycítil, že to myslel vážně, a Rafael navíc hrozil, že se té nesnesitelné tyranii nakonec stejně vymkne. Udělá to zase, a tentokrát pořádně. Zabít se lze tisíci způsoby, neuhlídá jej. Bude mít po ptákách, může jít i se svými velkolepými vizemi do háje.

Aspoň k něčemu tedy jeho neuvážený čin vedl, získal jakousi zbraň. Otec se sice nevzdával snadno, jenže s jeho smrtí by se mu všechno sesypalo. Aby předešel katastrofě, byl nucen poprvé v životě k ústupkům. Především slíbil, že už se ho nedotkne, a ze strachu to zřejmě za pomoci nějakého koktejlu psychofarmak skutečně dodržoval. Nic nového, o chemické berličky se opíral odjakživa. Každopádně Rafaelovi to bylo ukradené, hlavně že se přestal vtírat do jeho blízkosti. Něco si vydobyl, i když žalostně málo, pouhý střípek důstojnosti, pro jiné samozřejmé jako vzduch. Raději to své vítězství moc nerozebíral, aby neztratil odvahu. Boj teprve začínal.

Před týdnem otce znovu atakoval, zrovna když slavili jeho jedenadvacetiny. Ve třech, kmotr přišel také. Jistě, bez něj by se přece neobešli! Ale když už jednou seděl u jejich stolu, rozhodl se využít příležitosti. Nakonec, ztratit nemá co. V každé hádce otci vyčítal, jak trýznivý je způsob života, který mu vnutil. Ten sice leccos uznával, většinou ho zahrnul zbytečnými dárky, aby uklidnil své svědomí, žádného úspěchu však nedosáhl. Navzdory tomu poznal, že není zcela neprůstřelný. Neustále osciloval mezi tvrdou obhajobou všeho, co prováděl prý ve jménu vyšších cílů, a sžíravými pochybnostmi, kdy se trápil násilím, jež mu činil. Nedokázal si zase lhát tak důsledně, aby se přesvědčil o absolutním nároku rodičů nakládat s dětmi podle svých rozmarů. Otec věru nevypadal šťastně ani vyrovnaně, duch titána v chatrném těle, věčně sužovaném žaludečními vředy.

Proto na něj toho večera zaútočil, povzbuzen vínem a výjimečně příznivou konstelací. Před svědkem, a když měl ty narozeniny. Kmotr se k Rafaelovým vášnivě předneseným požadavkům nevyjadřoval, pouze oba nestranně pozoroval. Posléze mu přece jen dal k jeho velkému překvapení za pravdu. Každý mladý člověk měl by trochu poznat svět, proč ho tu dál držet? Už je dospělý, na poměry vcelku vzdělaný, vždyť si s ním dali spousty práce. Tak ať ochutná, po čem touží, ať se vystaví venkovním vlivům. Ryzost díla je nutno prubovat. Jiskra v hlubokých tmavých očích a zřídkavý úsměv bledých rtů. Bavil se, možná po celou dlouhou dobu, během níž je navštěvoval. Jako by sledoval bleší cirkus nebo experiment se žábou a elektrickým proudem. Ale přesto: světe div se, jeho žalářník povolil. Na kmotrových názorech a přízni mu vždy extrémně záleželo, zřejmě ani teď nechtěl couvnout před zkouškou, kterou mu s trochou typické ironie předkládal. Pomoc se tedy našla na nečekaném místě a na Rafaelově obzoru vyvstal kousek vysněné svobody.

Zaslechl hluk v přízemí, otec se vracel domů. Mladík rychle vstal od klavíru, čím méně se s ním potkával, tím lépe pro oba. Vše by bylo snazší, kdyby ho jenom terorizoval, ale on jej současně také miloval a to se dalo snášet ještě hůř. I teď se za dveřmi ozvaly kroky a váhavé zaklepání. Chtěl s ním aspoň mluvit. Rafael zavřel oči, jak jej zasáhla nepotlačitelná vzpomínka na dávný den, kdy ho otec naposled vlekl dolů do suterénu a násilím mu kurtoval ruce. Táhlo mu na čtrnáct a rval se s ním ze všech sil. Vybavil si ostrý pach dezinfekce i kmotrovu duchovitou tvář v chladném osvětlení, poslední obraz, než ho medikamenty definitivně vypnuly.

 Automaticky se ohlédl k posteli, na které pak brečel víc bezmocným vztekem než bolestí; tehdy šlo jen o zanedbatelný zákrok, pouhou daň otcovu perfekcionismu. Kdysi vytrpěl mnohem víc. Ale jako pokaždé i tehdy následovalo utěšování. Pouhá představa stačila, aby se mu udělalo zle. Naštěstí měl zamčeno a tak už to zůstane. Prudce otevřel okno. Dýchat čistý vzduch, nikdy ho nebude mít dost! Nebo lépe, sletět dolů na zelenou trávu, s konečnou platností vrátit hlínu hlíně. Ta očistná cesta se před ním už jednou pootevřela a provždy zůstane těžké nepodlehnout pokušení.

Později však nevěděl, zda si svou domácí revolucí neuchystal spíš peklo. Když měl jít poprvé na přednášky, málem to strachy vzdal. Schrödingerův student, jímž se stal před dvěma lety díky otcově machiavelistické režii, vycházel ze stínu. Táta uměl odjakživa zařídit, cokoli potřeboval, nenápadný, a přece svým způsobem mocný člověk, obratně obcházející nepohodlná pravidla. Rafaelův vstup na scénu byl po formální stránce velmi snadný, stačilo prostě začít chodit do školy. V rozporu s řečeným se toho okamžiku bál, jako by měl projít soudem. Vstoupil, paralyzován vlastní zranitelností, křehká schránka ducha, v něhož možná vkládali až příliš smělé naděje. Ucítil několik pohledů, které díky své přecitlivělosti vnímal jako útok, a pak se jeho vědomí, asi tím nezvyklým stresem, spontánně rozšířilo. Stoupal po schodech skoro se jich nedotýkaje, proplouval univerzitní chodbou podobný Orfeovi unášenému hudbou. Přelévala realitu do tisíců proudících proměnlivých shluků, mladí, energií kypící lidé zapadali do vln svých světů a zase z nich vyskakovali. Lesklé rybky hrající spolu neutuchající veselé hry, setkávání, loučení, vyzvání k tanci. Všechno pouhé kejkle, tichá dohoda mezi kosmickou tanečnicí a tím, kdo jí věčně hraje tisíc a jednu píseň, ale stejně byl okouzlen, lichá bytost putující meziprostorem. Odjakživa věděl, že je nezařaditelný, jenže nyní tu skutečnost poprvé bezprostředně zakoušel.

Otec ho vždy nutkavě přesvědčoval o nesmírné výjimečnosti, jíž ho pomocí svého lékařského umění obdařil. Toho dne s ní byl reálně konfrontován, avšak víc s rubem onoho losu. Dosud jej před tím poznáním diplomaticky chránili; v posluchárně plné vrstevníků mu byl naráz vystaven se vší brutalitou. Zkoumali ho nevěřícnými pohledy, zřejmě nebyli s to se ovládnout. Co je to za mimozemšťana? Teprve když jim začal nevítanou pozornost otevřeně oplácet, rychle uhýbali. Neomaleně zírat je nepřijatelné, to přece ví každý. Ale stejně, je ten nový chlap nebo baba? Jak to dělaj kosmonauti? A jak třetí pohlaví? Jen pomalu se opět ukáznili, zatímco on se v marné obraně snažil tvářit povzneseně. Nadále si ho křečovitě nevšímali, rozhodnuti v tom vytrvat. Budoucí intelektuální elita by přece neměla podléhat podobným primitivním fascinacím. Zanechali ho ve zjitřené nejistotě; co taky čekal? Jeho tvůrce nebyl Bohem, jak si zřejmě rád namlouval, jen samozvaným demiurgem. Logicky musel odněkud brát, aby mohl jinde přidat.

Po nějakém čase se ledy přece jen prolomily, zašel s nimi i do hospody. Zkusil se ponořit do toku života, byť v roli pozorovatele. Už si na tu nesdílnou záhadu neurčitelného pohlaví zvykli a nestahovali se, i když od nich vyjma povrchních zdvořilostních rozhovorů zůstával oddělen jako kapka oleje ve vodě. Přesto měl možná kmotr pravdu, přemítal, zatímco sledoval mozaiku barevných hloučků nad popelníky a nedopitými sklenicemi. Minulý týden ho pozval na pivo, nezvyklá situace, mluvit s ním bez otce. Mládenci, kteří tu předvádějí ještě zavlhlé intelektuální perutě, bojujíce spíš o přízeň děvčat či budoucí místo na slunci než o poznání, odhadl jeho kolegy naráz netrpělivý kmotr, copak se mu to nezdá směšné? Samá sláma, vždyť tu marnost vidí na vlastní oči. Na tržišti světa není co získat, měl by je nechat běžet a věnovat se bez dalších průtahů započatému dílu. Čas je cenná komodita a oni už ho nemohou dál postrkovat. Přišla doba dospělosti, což si jeho otec dosud plně neuvědomuje, připustil váhavě. Teď už záleží jen na Rafaelově rozhodnutí. Musí si zvolit, buď se spokojí s tím, co už má, a rozvine své hojné talenty do šíře, anebo se odhodlá jít dál, tak daleko, dokud nepronikne do prázdného města. Vyžádá si to veškeré soustředění a nikdo mu nezaručí úspěch, jako ostatně žádnému oddanému alchymistovi, povzdychl si. Ale stejně pro něj neexistuje jiná smysluplná cesta.

Předložil mu toto ultimátum a trpělivě vyčkával odpovědi, noha přes nohu, ukazovák v pochybovačném gestu na rtech. Jenže on si nedovedl na povel vybrat, ačkoli jej kmotr svým způsobem chápal lépe než táta. Rafael mu zřejmě dlužil za to, že se už dávno nezbláznil. Každopádně ho naučil spousty věcí a některé úplně zbytečné, jen aby mu činily život příjemnějším. Jako třeba podivuhodné umění spagyrických her s ohněm a vodou, jež dokázaly přimět prchavé esence rostlin a živočichů, aby opustily své úkryty a daly se polapit do skleněných baněk. Stejně se mu ty otázky potom honily celé dny hlavou a vracely ve spánku, kdy se kmotr stával upírem, tančícím rudými podešvemi napříč jeho sny a mučivě zkoumajícím všechny tajné myšlenky. Pouze v nich vycítil možnou souvislost mezi tím náhlým naléháním a kmotrovou záhadnou činností v jakémsi okultním řádu, o němž téměř nic nevěděli, ale jemuž kmotr vděčil za většinu svých neobvyklých znalostí.

Tak či tak, vnutili mu ten úděl spolu s otcem, neptali se, zda smějí přehodit výhybky jeho těla, a on má teď s vypětím všech sil stoupat k nějakému neznámému místu či stavu, který sotva tušili. A který, bude-li dosažen, pravděpodobně přetrhne i křehká vlákna spojující jej dosud s ostatními. Ta představa jej nelákala ani za mák.

Mimoděk pomyslel na svou matku; kdyby ji tak dokázal nalézt. Viděla věci, o nichž otec s kmotrem neměli páru, tím si byl jistý. Třeba by mu poradila, co si počít. Chvilku v paměti pátral sem a zase zpátky, otec se určitě postaral, aby za ní zametl každou stopu. Pokud ještě máma vůbec žije. Možná by mohl pár týdnů cestovat, napadlo jej nakonec. Dočasné východisko, hlavně aby unikl tomu neúnosnému tlaku. Dopřát si trochu rozletu, vždyť i ta slavná univerzita byla jen malým provinčním rybníkem. Toužil poznat svět jinak než virtuálně, i když rozvíjející se internet byl úžasným objevem. Ze vzdálenější perspektivy se mu snad leccos vyjasní. Ze soukromých úvah ho vytrhl náhlý hluk, stůl se prudce zakymácel a čísi minerálka mu chrstla na košili. Taky do klína i na hlavu hubené zrzky, která se vynořila zpod desky. Co je to sakra za krávu?

„Pardon,“ zažbleptala a opile se rozesmála. Znal ji od vidění, jednou dvakrát si jí všiml na přednášce. Taková se nepřehlédne, navíc se chovala extra provokativně. Ucítil její prsty na stehně, opřela se a pořádně zmáčkla, jak se soukala ven. Vsadila se s někým, že si na něj sáhne? Popuzeně se ohradil, ale ona to ani nezaznamenala. Usedla vedle na lavici a hned navázala konverzační nit s klukem naproti. Asi ji podezíral zbytečně, usoudil po chvilce, vůbec se o něj nezajímala. Aspoň měl čas blíž si ji prohlédnout. Tenké liščí rty, podlouhlé oči a nad nimi oheň vlasů. Nespokojeně se zahnízdila, zřejmě jí to tajné pozorování vadilo. Vrátil se tedy k nedopitému půllitru a vlastním dilematům, jenže do něj šťouchla s jakýmsi dotazem. Odpověděl schválně nesmyslně. Okamžitě nadhodila další jakoby nic. Několik výměn, pak zkusil přitvrdit. Naráz se hystericky rozesmála, skoro hýkala. Skončila s hlavou na stole, netušil, jestli se pořád ještě chechtá nebo už brečí, stejně na tom moc nesešlo. Zoufalství rozpoznat uměl. V závěru ji odtáhla kamarádka, dle vzhledu lesba. Chabě se bránila, ta druhá však byla silnější. Její vlasy naposled zaplápolaly ve dveřích, než je sfoukl studený vzduch zvenčí. Směšný mikropříběh, ale extravagantní zrzka mu stejně nešla z mysli. Podráždila jeho zvědavost, což byl možná impulz, který zrovna potřeboval. Kmotrovy otázky počkají, rozhodl se. Není dosud připraven, potřebuje čas. Pár dní věnuje tomuhle školnímu experimentu a pak si vyjede.

Během následujících dní se na ni nenápadně povyptával. Jmenovala se Karolina a řádila jak o život. S klukama i holkama v libovolném množství, ačkoli vážně randila s někým v Praze. Žádná láska, nechala se prý vydržovat staršími chlapy. Přivydělávala si modelingem a ve městě občas trávila pár dní volna u jedné báby pěstující lidové čarodějnictví. Potěš koště, zhodnotil ty informace a téměř ztratil chuť se dál Karolinou zabývat, když se opět vyskytla na přednášce raně křesťanského a byzantského umění. Zamířila dozadu, kde sedával i on, ale na rozdíl od něj jí šla přednáška vysloveně na nervy. Nebo spíš přednášející. Jemu nevadil, doktor Zahradník byl sice suchar, překvapoval však detailními znalostmi a neobvyklými vhledy do tématu. Ona jeho výkon nemohla vystát bez jedovatých poznámek, jimž dala plný průchod o přestávce, kdy se k Rafaelovi docela samozřejmě přihlásila. Naštvaná a znuděná, vzdor tomu se kupodivu nechystala odejít. Pokud neječela jako v té hospodě, měla vcelku příjemný alt. Nervózně típla cigaretu a sledovala vracejícího se Zahradníka. Vyučující o ně zavadil očima a mimoděk se podrážděně zamračil.

Karolina hned po skončení přednášky zmizela. I tak byla prvním člověkem, s nímž se bavil trochu osobně, pustil se tedy k Zahradníkovu kabinetu s nadějí, že ji tam zastihne. Mohl by ji třeba pozvat na čaj. Ale našel jenom jej. Dlouhán neurčitého věku rázoval chodbou, přede dveřmi se zarazil a obrátil se k němu s otázkou, zda s ním potřebuje mluvit. Rafael zavrtěl hlavou, on však na něj dál zíral pronikavě modrýma očima. A pak pocítil něco krajně neobvyklého, jemné zapátrání v mysli, podobné hrábnutí do strun. Překvapením sebou trhl, učitel se rovněž zatvářil znepokojeně, načež za sebou rychle zavřel. V poslední vteřině stačil zahlédnout vlídný interiér, jemuž vévodila zlacená ikona svatého Jiří. Zahradník vedl jakési školní psychologické poradenství, zjistil ze jmenovky včetně faktu, že se jmenoval Michal. Proto se mu zřejmě dostalo luxusu samostatného kabinetu. Možná vítr fouká odtud, napadlo ho posléze. Karolina s ním má nejspíš soukromé účty, to by dávalo jejímu rozporuplnému chování nějaké opodstatnění. Jeho fantazie se toho chytila jako detektiv slibné stopy.

Jenže nad dívkou se zavřela voda, zmizela z města. Napsal jí tedy mail na adresu, kterou získal od jednoho z jejích kumpánů. Dala si pořádně na čas, než odpověděla; ráda ho poznala, ale teď je už zase v Praze, život jde dál a ona musí taky pracovat. Dala mu jasně najevo, že nemá o žádné sbližování zájem, proto se rozhodl nadále neobtěžovat. Navzdory tomu se pak korespondence mezi nimi rozběhla, jako by jim ta vzdálenost zásadně pomáhala. Celé noci nespali, zatímco zprávy lítaly sem tam. Později si začali volat kromě proluk vyplněných jejím nočním životem a následnou apatií, kdy se z těch excesů opět sbírala. Nebo dnů, během nichž se zkrátka uzavřela odmítajíc komunikovat. Což mu zase tolik nevadilo, aspoň měl čas o ní přemýšlet a pohrávat si se spagyrickými postupy ve snaze objevit parfém, který by mu zpřítomnil novou přítelkyni. Podle kmotra bylo mnohem zajímavější vychutnávat pozemské rozkoše skrze zdlouhavě destilované a homeopaticky ředěné esence než přímo a riskovat přitom uvíznutí v područí ohlupujících animálních vášní. Mimo tuto příjemnou hru ho zaměstnával také pozoruhodný doktor Zahradník.

Vskutku zvláštní člověk, zjistil. Samotář svérázných, mnohdy provokujících názorů. Studenty a speciálně studentky si držel od těla, nepěstoval rituální kávy ani obědy s kolegy. Ostatně pořád spěchal, coby psychoterapeut toho měl hodně: školu, soukromou praxi a něco snad i v nemocnici. Měl vynikající pověst, což se zdálo být v přímém rozporu s jeho obrazem odtažitého misantropa. Začal se o něj zajímat hlouběji a ke svému údivu shledal, že Zahradník je ještě větší záhadou, spíš by se dalo říct živoucí městskou legendou. Bydlel v bílém gotickém domě na kopci nad náměstím, ale nikdo ze sousedstva si nedokázal vybavit, kdy se tam přistěhoval. Zato se o něm šířilo, že nikdy nespí, kromě toho, že zjevně nejedl.

O to víc mu vrtalo hlavou, jak na něj narazila Karolina, s níž se dobíral stále důvěrnější blízkosti. Šlo o jeho první zkušenost toho druhu a ona v jeho společnosti asi také něco nalézala, přestože na rozdíl od něj měla přehršle známých. Byla pod vší nevázaností uzavřená, chráněná nepozorovatelnou ledovou krustou ukrývající její skutečné pocity. Ale jemu mezi zapálenými diskuzemi o barokní opeře a Rilkeho elegiích leccos prozradila; že jednoho dne zabije prvního chlapa, který ji měl, a že strašně nenávidí svou matku. Připadalo mu to dětinské, tak se zeptal, jestli je na seznamu k likvidaci i Michal Zahradník. Nejspíš ne, popřela chvatně. Zkusil vyzvědět víc, jenže asi něco zkazil, protože se v té otázce definitivně odmlčela. Potom na oplátku zaútočila na něj; jako lasička brousila kolem jeho tajemství, ta však byla mnohem temnější než omezená matka a tajné účtování s kantorem. V podstatě žije poustevnicky jako mladí Japonci, prozradil jí nakonec; ke štěstí mu stačí hudba, knihy a slibně se rozvíjející internet. Což překvapivě přijala s velkým pochopením. Pouze v jednom bodě se jí vážně svěřil: jak ho mrzí, že po rozvodu rodičů ztratil stopu své mámy. Kdoví, nejspíš je už dávno zpátky v Rusku. Vytvořil si pro útěchu aspoň její vůni, destilát dětských vzpomínek a snů, prozradil rozpačitě. A dodal vysvětlení, míchání parfémů a magických kuřidel je jeho trochu podivínskou zálibou. Zareagovala nečekaně energicky, hloupá nostalgie není absolutně k ničemu! Tak se mu ji prostě pokusí najít. Pochybovačně se zasmál, ale ona si byla kupodivu jistá, jde do toho. Nejhorší je uvěřit ve vlastní bezmoc. Prý aby ji nepodceňoval, zapojí přátele. Má jich dost, a se širokými možnostmi.

A pak, po čase vyplněném ponejvíce cestovními plány, kdy už na tu řeč zapomněl, od ní dostal nečekanou zprávu. Opravdu jeho matku objevila, dokonce jí to nedalo ani tolik práce. Žije úplně normálně v Praze, což bylo přece docela pravděpodobné. A zdali se za ní nechce vypravit?

Cesta

Rozhodl se okamžitě jet, nebylo proč váhat. S otcem setrvával ve stavu mlčenlivé války a kmotrovi řekl své už předtím. Naplánoval si výlet v hrubých rysech, zjistil, co je kde zrovna k vidění, objednal nocleh a sbalil se, pár dní tam pobude. Karolina byla zvyklá žít od hodiny k hodině a vybavila ho jen velmi přibližnými instrukcemi s tím, že vše vyplyne z momentální konstelace. Možná mu bude dělat společnost, ale raději se má spoléhat sám na sebe. A skutečně, nemohl se jí dovolat ani ve vlaku, ani později z kavárny. Zašel si tedy na jednu z vyhlédnutých výstav, poté se v centru najedl a s večerem se vypravil na udanou adresu do vilové čtvrti, v níž bydlely lepší rodiny. Holka z jejích poměrů by si pronájem v téhle lokalitě nikdy nemohla dovolit, nemít dobrého sponzora. Nemusel příliš hledat, u Karoliny byla rozsvícená okna a halas pronikal až na ulici.

Pojď dál, pozvala ho ledabyle a nadále se mu nevěnovala, jako by úplně zapomněla, že má přijet. Byt s vysokými stropy, v němž panoval značný, nicméně oduševnělý nepořádek. Na stolcích drahé pití, k němu nějaké jednohubky, kolem stěny tapeta zdobená bláznivou bordurou s motivem houbiček. Hlučná společnost, pomalý tanec v příšeří secesní lampy, smích a víceméně nezastřené muchlování. A tamhle se na sofa pod pokojovou palmou rozvaloval poněkud brunátný muž kolem padesátky s prošedivělými spánky, obložený z každé strany holkou. Dominantní samec dnešních dní, výrazných rysů a arogantních manýr. Rudolf Hajduk, představila ho Karolina. Upřel na Rafaela oči začervenalé pitím a chvilku ho soustředěně studoval, načež se ujistil, že tohle je ten její kamarád. Přisvědčila a on se nevěřícně zasmál. „Vážně? Tak to se nejspíš není čeho obávat,“ usoudil. Rafael chtěl něco říct, ale odtáhla ho a bokem mu naznačila, že by měl podobné malé netaktnosti přejít, protože právě Rudolf má ty správné konexe a byl jí velmi nápomocen při pátrání po jeho matce. Ani tento fakt u něj však nevyvolal sympatie k dotyčnému.

Někdo mu strčil do ruky sklenku a tak se napil, snad ten mejdan včetně sponzora přežije. Ostatně setkání s matkou mu všechny strázně vynahradí. V tom víně bylo něco povzbuzujícího, nebo možná v jednohubkách? Křupavé okurčičky a vláknité houby v nálevu, docela zajímavé. Analyzoval ty chutě na jazyku do momentu, kdy ucítil příboj čehosi neznámého, a potom všechno kolem ožilo. Lidé se šklebili jak ďáblíci na karnevalu a věci nedočkavě jukaly z klamavých skořápek své statické existence, haló, vidíš nás? Zatancujme si spolu! Propojily se před jeho udiveným zrakem do vířícího kola a královna žabka trůnící na porcelánové dóze spiklenecky kvákla. Rafael se rozchechtal jako blázen, Karolina s hořícími vlasy na něj mrkla a zahihňala se: „Kolik jsi těch hub snědl?“

Nedokázal jí odpovědět, pletl se mu jazyk, ale jedno poznal. Nepochybně kuchařila podle receptu té baby, u které bydlela. Plotěná se jmenovala, čarodějnice stará.

Jeho společnice ho opět opustila v Rudolfův prospěch, a také aby trochu kontrolovala podvratné aktivity obou nymf, vlnících se mu po levoboku i pravoboku. Tenhle sponzor, to byl výlupek! Teprve teď ho Rafael jasně prokoukl. Správný rafan do každého kšeftu, Boha se nebojí a lidi jsou mu k smíchu. Chlastal si tady whisku, neklidné pracky mezi alkoholem a sladkým pokoušením animírek, zatímco se za pohovkou houfovali temní bubáci, lační psi s nabroušenými zuby. Netušili ovšem, že je někdo vidí. Varovně zakřičel: „Dej si pozor, Karolino, už ho mají!“ Ruda opilecky zamžoural, cože to? Načež se otřásl, i ve vytopeném bytě ho přešla zima. A jako by to spolu nějak souviselo, vytasil fotku syna, nad níž začal ze záhadných důvodů ronit krokodýlí slzy. Rafael zahlédl floutka s afektovanými viktoriánskými licousy, okresní mistr světa à la mode. K smíchu, ale on plakal otcovskou hrdostí, přičemž obě holky nepokrytě pošvihávaly ohony a obracely oči v sloup. Zmínil se ještě o jakémsi děvčátku; ano, dcerušku měl taky. Chválabohu však nedokázal najít příslušnou podobiznu, sentimentálně přechovávanou v peněžence. Karolina se záhadně usmívala, rozzářené oči ukryté v podlouhlých štěrbinách víček, dokud si ji opilý amant otevřeně nepřitáhl na klín. Nenechavě jí hrabal pod sukní, choval se jako prase. Nicméně vynikal v umění dostat se k prachům a královsky se o ni staral, což jí zřejmě stačilo k tomu, aby si případné výhrady nechávala pro sebe.

Rafael tam najednou nemohl déle vydržet, působilo mu nevolnost pozorovat tenhle pár, který si tak bezproblémově obchodnicky vycházel vstříc. Ačkoli se nedalo vyloučit, že to zavinily i jednohubky báby Plotěné. Setřásl úponky zvědavých ženských paží, kradmých doteků zkoumajících, co a jak by s ním bylo, kdyby náhodou něco. Jeho sexuální neurčitost se vždy jevila po nějakém tom jointu ještě dráždivější. Vypadl na chodbu s úmyslem najít balkon nebo aspoň otevřít okno. Dostal se do kuchyně, kanár v kleci pod stropem ostře zaprotestoval proti cizímu vpádu. Ucítil ostrý lák z okurek. Vlastně to žádné okurky nebyly, jen tak vyhlížely. Ležely na lince, cákance nálevu okolo, opodál se válel nůž na bagety spolu s ovadlým svazkem máty do pití a rozsypaným hnědým cukrem. Zvedl zrak k polici, kde stála ozdobným lýkem převázaná lahvička s olejem, v němž kupodivu plavala naložená myš. V sousedství stály patentní nádoby s dalším nevšedním obsahem. Nadechl se, aby zarazil akutní protest svého žaludku; náhle nesnesitelný kuchyňský pach ho přinutil okamžitě opustit prostor.

Rozrazil další dveře a konečně ho ovanul čistý chladný vzduch. Asi se ocitl v ložnici, uvědomil si, když se rozkoukal, což považoval za indiskrétní i o půl třetí ráno. Ale větralo se tam a to bylo hlavní. Zaznamenal ještě větší nepořádek než jinde, všude poházené oblečení, sloupce knížek vybalancované na krabicích s botami. V slabém svitu pouliční lucerny rozpoznal haldu dopisních papírů a velkolepou barokní paruku poblíž zrcadla.

Bohužel se odtud nemohl nepozorovaně ztratit: společnost se právě zvedala, všichni se tlačili v chodbě a odřízli mu ústup. Slyšel Rudolfa blekotajícího cosi o barokním zámku, který už mu říká pane. On má totiž modrou krev, kdyby náhodou nevěděli, a co jednou řekl, to platí!

Ten a šlechtic? Leda trapný blbec, zasmál se Rafael. Protože si dosud hosté nevyměnili všechny zbytečné fráze maloměšťáckého loučení, přistoupil ke stolku a uchopil jeden list, jat zvědavostí. Báseň nebo milostný dopis? Ke svému údivu spatřil náčrt kosmického stromu v jakési zvláštní, jemu neznámé variantě. Vida, slečna je tedy filosofkou, s tím se mu dosud nesvěřila. To ostatně ani se sponzorem Rudolfem. Zvedl další nákresy i s popisky a na chvíli zapomněl na okolí, což byla velká chyba. Odešli, aniž si povšiml, že byt ztichl, a ona ho přistihla. Nečekaně hystericky mu vynadala, nesnáší, když se jí někdo hrabe v soukromí, přestože jí vysvětloval, že mu bylo špatně a trochu se tu ztratil. Nechtěla se uklidnit, až popadl svůj plášť, raději půjde za nimi. V momentě obrátila a zastavila ho, ať zůstane, už je hrozně pozdě.

Pustila se věcně do uklízení, zjevně střízlivější, než se původně zdálo. Možná se jen potřebovala hádat, vypustit přetlak. Pomohl jí větrat, odnášet sklenky a vysypávat nedopalky, ale stejně mu nedalo, aby se nezeptal na její zvláštní kuchyni a taky jestli to s tím Hajdukem myslí vážně. „Očividně,“ odvětila lehce. Nechtěl být moc vlezlý, neubránil se však smíchu, jak absurdní se mu jejich spojení zdálo. Naštvala se a vmetla mu, že nežije její život, tak aby si nechal své dojmy od cesty.

Vlastně má pravdu, uznal; proč by to toho měl strkat nos. Coby poustevník nemusí rozumět všemu. Zatvářila se smířlivěji a přidala omluvu, poněkud to přehnala. A pak ho požádala, aby jí něco zahrál, nejlépe operního. „Dobře,“ svolil, „Porporu nebo Händela, ale jen když si nasadíš tu nádhernou paruku. Barokní repertoár vyžaduje své.“

Kupodivu mu vyhověla a pak jí zazpíval výš a procítěněji než ten kanár, kterého chovala v kuchyni. Podle otce trochu nadbytečná záliba, jemu však přinášela potěšení. Pravděpodobně vykonala své i ta klec, v níž ho drželi, což spojovalo jeho osud s kanářím. Potom se na ni podíval, v očích se jí leskly slzy jako brus na skleničkách s veltlínským, stojících na piánu. Nejkrásnější noc jeho dosavadního života. A zdála se mu taková i později, když ji honil ztemnělým bytem, z pokoje do chodby a zimní zahradou, v ruce svícen. Veranda omamně voněla, pěstovala tam pravou vanilku a kdovíco všechno, čarodějné býlí.

Konečně ji chytil. „Nesnáším ho!“ vyjelo z ní vášnivě. Proč s ním tedy je, že má prachy? Aby nedopadla jako jeho máma, zasmál se trpce. „Ne, to je jedno,“ popřela celá udýchaná, zrzavé prameny unikající zpod paruky. Tak co v tom vězí? „Zahradník,“ přiznala k jeho překvapení. Myslel, že ho nenávidí, divil se. Má recht, přisvědčila, a víc, než dokáže slovy vypovědět. Přesto je to komplikovanější. Zavrtěl nechápavě hlavou, ale ona ho prudce objala kolem krku, nejspíš aby jej odvedla od dalších otázek. Což se jí podařilo, místo nich ho zaplavily matoucí emoce. Karolina byla podobojí, to věděli všichni. Připouštěl si, že ji může přitahovat, a na rozdíl od ostatních v tom mohlo být víc než pouhá zvědavost. Jenže on se stal nesmísitelným; záležitosti těla v něm vzbuzovaly převážně jen pohrdání. Pravda, občas jej dráždila představa toho nedosažitelného spojení, ačkoli k tomu by postačila jemná vůně vína. Pít je netoužil. Zkoušet něco podobného by bylo proti přírodě, i kdyby v něm to pomyšlení neevokovalo všechny hrůzy jeho dětské ložnice. Vzdor tomu jej občas přepadala nostalgie, cítil se příliš osamělý a vyloučený. Ale protože by jí to asi nedokázal vysvětlit, aniž by dostala strach z neznámého, nebo hůř, litovala ho ze své omezené perspektivy, nesmlouvavě ji chytil za zápěstí a zopakoval otázku: „Co s tím Zahradníkem máš?“ Neměla chuť o tom mluvit, chtěla se raději líbat. Jej však mnohem víc vzrušovalo její tajemství, tak ji přimáčkl a dotíral, až povolila.

Začala mluvit, nejprve aby nakrmila jeho voyeurismus a potom prostě proto, že nedokázala zastavit. Příběh vlastního neštěstí, docela banální, prokládaný hysterickým smíchem popírajícím jeho tragičnost. Jak se před maturitou zamilovala do ženatého, máma ji následně hnala na potrat, a jak dokonale se to celé nepovedlo. Přišla o možnost mít v budoucnosti rodinu a až skrze svou ztrátu rozpoznala iluzornost vztahů považovaných za nejdůležitější. Pravděpodobně k tomu nemuselo dojít, kdyby si s ní jediný člověk skutečně promluvil a podpořil ji. Kdyby někdo, kupříkladu psycholog na tom zatraceném oddělení, dělal svou práci, místo aby se věnoval prominentním známým. Ano, nikdo jiný než Michal Zahradník, vychvalovaný terapeut a samozvaný kazatel moudrosti.

Tohle se mu zdálo poněkud přehnané a dovolil si jemně zpochybnit Zahradníkovu domnělou vinu. Není přece její anděl strážný; pokud ji za ním neposlal lékař, případně v tom směru sama nevyvinula iniciativu, jak měl vědět, že potřebuje pomoc? Nebo je do něj přes všechen ten předváděný odpor tajně zamilovaná?

„Ty tomu fakt ani za mák nerozumíš!“ vykřikla zlostně a iracionálně.

Na okamžik v něm zahořela zvědavost, kolem doktora byla vskutku řada nejasností, ale když se dožadoval bližšího vysvětlení, kousla se do rtu, jako by litovala, že prozradila příliš mnoho.

Jsou na tom trochu podobně, přemítal později v tichu ložnice vedle ní, v příliš měkké posteli a s jejími studenými prsty ve svých, až se probrečela k dřímotě. Sekera zaťatá do paty kmene, hledání nových, snad schůdných cest mimo obvyklé, vaření vlastních jedů a odhodlaná touha přežít v nehostinné poušti. Jenže zatímco ona samu sebe nenávistně spaluje v žáru excesů, přičemž si ulevuje jen svalováním viny na nějakého výstředního psychologa, on se spíš tak nenápadně dusí. Kdoví, pomohl by Zahradník jemu? Přesto mu byla Karolina blízká, bližší než kdokoli jiný, pocítil s nečekanou vřelostí.

„Něco jsem ti přivezl,“ nadhodil následujícího dopoledne, aby překonal rozpaky z náhlé důvěrnosti minulého večera. Snídali v kuchyni, mezitím na ně shora kanár vztekle házel prosné slupky. Pěvec právě pelichal a Karolina tam seděla v nedbalkách, na tváři pozůstatky včerejšího líčení. „Jediný svého druhu,“ usmál se a podal jí oblou lavičku s parfémem. Věděl, že jeho pokusům extra nevěřila, ale stejně jej vzal s sebou. Tázavě vzhlédla, a tak jí přiblížil proces vzniku té mixtury, jak si s ní hrál po nocích, zatímco si spolu povídali. Čistě intuitivní dílo. Zvědavě povytáhla skleněnou zátku a přivoněla. Vůně evokovala mrazivé únorové jitro, jiskřivé kry na černé řece nebo její oči skryté za karnevalovou škraboškou. Dlouho mlčela, přičichla si ještě jednou. Nanesla trochu na zápěstí, a dokonce olízla. „Nebudu používat žádný jiný,“ prohlásila s jistotou. Tohle je prostě ona.

Vážně přikývl rád, že se neminul cílem.

Ostatně to nebylo vše, Karolina chvilku přemýšlela a pak přijetí dárku podmínila zasláním receptury. A nesmí si prý ponechat kopii ani poznámky. Jen tak ten parfém bude úplně a skutečně její.

Noc

Nechtěl pohostinnosti své nové přítelkyně využívat přespříliš, proto se přesunul do hotelu. Zůstal ponechán sám sobě a následující dny strávil objevováním půvabů města. Vydal se po stopách umělců a mágů, prohlédl si architektonické skvosty, zahrady i muzea. Z každé procházky se vracel okouzlen přímými smyslovými vjemy, tohle internet nikdy nezprostředkuje. S Karolinou se opět sešel až před setkáním s matkou. Nevydržel by osaměle sedět v odpolední kavárně, byl tak nervózní! Naštěstí se uměla vcítit, přešla bez poznámek, jak překotně mele páté přes deváté, a aby ho trochu rozptýlila, vyprávěla mu o své přítelkyni Renatě Plotěné. Také o jejím spolku ženských, co si hrály na čarodějnice, coven si prý založily! Smál se komickému líčení jejich lehkověrnosti, sabatů i bizarních propriet, ona s ním. Ale té Plotěné si opravdu vážila. Podle jejích slov šlo o ženskou s oběma nohama na zemi, svéráznou feministku lidového střihu, která se uměla osvědčit v hodině nouze. Pekla důmyslné retro buchty coby připomínku socialistických časů, léčila bylinkami a vykládala karty. Ovšem uměla i mnohem temnější věci, pokud ji někdo požádal, řemeslo je jednou řemeslo. Renata přehnanými skrupulemi určitě netrpěla, i když měla zásady, přes které nešla. Jí však párkrát významně pomohla, vlastně by řekla, že ji vysekala z největší krize.

„A ty to dobrodiní zkoušíš poslat dál,“ zavrčel na ni, když už se mu čekání zdálo neúnosné.

„Tak mi řekni něco o své mámě,“ vybídla ho. Chytil se lana a povídal nazdařbůh. Jak ho měla ráda a hrávala si s ním venku na trávníku, jak nesnášela kmotra a do krve se s otcem hádala o tom, co je pro její dítě nejlepší. Vypadala, že ji jeho vyprávění zajímá, jenže pak se zarazil. O matčině odchodu jednoduše mluvit nedokázal a o tom, co jej čekalo po něm, už teprve ne.

Ostatně už se šeřilo, čas k návštěvě se valem přibližoval. Karolina ho doprovodila až před dům, v němž matka bydlela, a rozloučila se. Počkal, až zmizela za rohem, uklidnil rozbouřené srdce a teprve pak zazvonil. Po nekonečné minutě se ozvala, unaveným hlasem s výrazným slovanským přízvukem. Pustila ho dovnitř a pak ještě chvilku štrachala za dveřmi, než otevřela. Nejprve myslela, že je to zákazník; takhle si přivydělávala vždycky. Karolina mu taktně vysvětlila, že to nešlo jinak, vyplašili by ji. Byl tedy vcelku připraven. Otec se dobře staral, aby nezapomněl, že ho porodila obyčejná ruská ficka a příležitostná prostitutka. Aneb za vše, co v něm je dobrého, vděčí pouze jemu. Nečekal však, že máma bude tak předčasně seschlá, bohyně kostlivka v saténovém župánku a s vulgárním líčením. Muži zřejmě z nějakých důvodů nevyhledávají jen mladá, šťavnatá ženská těla.

„Mami, to jsem já, Rafael,“ řekl rychle ve snaze předejít horším věcem. Zkameněla s nedovřenou pusou v půlce jakési věty, rituálu opakovaného určitě po tisící. Zírala na něj ohromenýma očima, které po ní věrně zdědil. Ruka s jaterními skvrnami křečovitě sevřela lem županu, zavrtěla hlavou. Nevěřícnost nebo odmítnutí? A pak se otočila zády, jako by pohled na něj nemohla déle snášet. Zhluboka dýchala opřená o kus nábytku, aby sebou nesekla. Přiskočil k ní, ale jen ukázala k zásuvce, léky. O jejích závislostech věděl také. Odsunul překážející list filodendronu, zapátral ve změti blistrů. Vtom mu ztuhly prsty. Na krabičce rozpoznal otcovo písmo, rozpis dávkování. Tak proto jim máma dala konečně pokoj! A pravděpodobně proto vypadá na šedesát, ač jí ještě není pětačtyřicet. Bůh zatrať jeho černou duši, zaskřípal zuby, přesto jí žádané podal. Musel s ní mluvit, bylo třeba ji trochu uklidnit. Zapila tabletu a pomalu se přestávala třást, on mezitím uvařil kávu. Naservíroval ji v strakatém čínském porcelánu spolu s krabicovým mlékem, scenérii dotvářely perličkami zdobené polštáře a příšerná vyšívaná ikona nad pohovkou. Ale přes pokleslost, obklopující matčin zničený život, se jí potřeboval vyzpovídat z hříchů, které nespáchal. Násilím se nadechl k řeči, zatímco si pouštěla do šálku kousky cukru; třetí, čtvrtý, Rusové sladí hodně. Mechanicky míchala kafe, kolem dokola jako starodávné zaklínání zažehnávající vše zlé. Jeho matka byla dávno syta lidských příběhů, dokonce ani ten jeho zjevně nechtěla slyšet, ačkoli bez ohledu na ni pokračoval. Až to bylo tak nesnesitelné, že si vyzáblýma rukama přikryla uši a cosi drmolila, aby k ní už nic nedoléhalo. S tím se nedovedl smířit, chytil ji a násilím přinutil vnímat, vyplivoval všechno o svém životě, otcově lásce i kmotrových vizích od začátku až k dnešním dnům.

„Ne,“ vyrazila v marném popření skutečností, s nimiž ji teď syrově konfrontoval. Potřebovala další prášek, okamžitě, snad jí pomůže přežít příští hodinu. Možná do večera, dál raději nedomýšlet. Jenže na neutralizaci podobných zpráv ještě žádnou tabletu nevymysleli, musela by si uříznout vlastní hlavu. „Tohle je hřích proti Bohu i proti Zemi,“ zasténala nakonec ke Spasitelově tváři vyvedené v bavlnkách. Tak proto ji ten zločinec vyštval z domu! I když se celá léta modlila, aby syn zůstal uchráněn od zkázy, věděla, že jde o marný boj. Bývalo by lépe, kdyby ho utratila hned po narození jako kotě, to by jí způsobilo menší bolest. Bezmocně se rozplakala zdrcená žalem, v němž mu bezděky říkala tyhle krutosti. Pokusil se ji pohladit po hrbolcích páteře mezi vystupujícími drobnými lopatkami, ale vší silou ho odstrčila. Ať na ni ani nesahá! Neměl za ní vůbec chodit, ona tomu přece nemohla zabránit! Co jí přišel vyčítat, že ho nedokázala zavčas zabít? Protože nic jiného by jí nezbývalo. Jako by už neprožila útrap vrchovatě, věčných vysilujících úzkostí, výčitek svědomí. Teď je to definitivně prohrané, na všechno pozdě, když z něj udělali tuhle příšernost. Podobné zlo nenapraví nic než smrt, kéž si je oba vezme už zítra! Seděla tam, ztělesnění zmaru, naříkající, zchátralá, na fetu závislá ženská, přesně taková, jakou ji líčil otec. Viděla v něm zatracence a on v ní jakbysmet. Tohle nemělo nejmenší smysl, přiznal si konečně, polkl hořkou slinu a vstal. Otec vyhrál na celé čáře.

Matka byla natolik zaujatá svým utrpením, že jeho odchod ani nezpozorovala. Vykradl se z jejího bytu, tiše prošel domem a opět stanul venku na chodníku. Co teď? Cítil holou nemožnost vrátit se do neosobního hotelu. Mohl jít jedině zpět ke Karolině, která momentálně představovala jediný záchytný bod v cizím, lhostejném městě. Ta v něm aspoň, na rozdíl od mámy, nevidí života nehodné ďáblovo dílo. Uměl se však do matky vžít do té míry, že jí ve skutečnosti nezazlíval. Jednala v zoufalé sebeobraně, na víc zkrátka neměla. Samozřejmě, nepřestal být jejím synem, a ten fakt ji příliš ohrožoval. Nemohla jej nechat vpadnout do svého světa, jen taktak držícího pohromadě, a znovu s ním prožívat tíživý příběh jeho dětství. Ona jej přivedla na svět a udělala to pro peníze. Sama vše otci umožnila a tohle vědomí nedokázaly potlačit žádné otupující medikamenty. Každopádně, chápal ji, včetně mučivé žízně po dokonalém zapomnění.

Teprve nyní, se zpožděním, se začaly hlásit ke slovu i jeho vlastní pocity, které kvůli matce odsunul. Rád by jim utekl, podobně jako uhýbal otcovým lékařským zásahům. Obvykle zvlášť nebolely, nebo až následně, postupem času v něm však narůstala hrůza z rozšiřující se vzdálenosti mezi ním a lidským společenstvím, kde byl muž většinou pouhým mužem, žena ženou a všichni spojeni útěšnou nevědomostí. Instinktivně si protřel čelo, zavadil o nepatrnou rýhu v kosti; připomněl si jednu z těch malých operací či rituálů, při níž ho málem oslepil bolestivý výbuch vnitřního světla, na které nebyl vůbec připraven. Ale otec ho nakonec provedl vším nebezpečím a dovršil, co si vytýčil. Zrodilo se monstrum úžasné jako babylonská věž, a teď už záleželo pouze na něm, nakolik se ty slibné vklady vyvinou. Prozatím se mu podařilo akorát vyděsit vlastní matku. Pustil se odhodlaně městem, měl to pořádně daleko, což v té chvíli spíše vítal. Kolem postupně utichal ruch pražských ulic, až zbyl jen znecitlivující rytmus kroků na dlažbě, vítr a prázdné nebe nad hlavou.

Ke Karolině dorazil ve dvě ráno doufaje, že se nebude zlobit kvůli pozdnímu vyrušení. Zastihl ji vzhůru a samotnou, nicméně v bytě zaznamenal stopy nedávné návštěvy. Popelník s nedopitou lahví sektu na stolku, otep růží ve váze. Zdála se mu vyčerpaná, přesto se usmívala, jako ostatně skoro vždycky. Nevyptávala se a nalila mu Rudolfův bourbon. Pouhý pohled stačil, aby poznala, že schůzka s matkou nedopadla podle jeho očekávání, ale nebránila mu, aby to pár šťavnatými větami neshrnul. Stáhla se do rohu pohovky, kam nedopadalo světlo lampy, a vyslechla jej, načež se bez zábran rozesmála úplně stejně jako tehdy v hospodě. Rozzářená sirka padající do studny, cynismus i povzbuzení v jednom, a on rázem pochopil, co by mu udělalo dobře. Aby mu tenhle skeptický anděl dopřál pobývat ve své blízkosti, jen se na chvilku zastavit a s odstupem popřemýšlet, kam se vlastně ubírá. Zda kmotrovy představy doopravdy souzní s jeho vůlí, již snad rozpozná pod zmatkem či vzdorem povrchních hnutí. Potřeboval někoho, kdo mu pomůže neutralizovat jedy vypité během minulých let a nevezme odvahu. Protože ať už se v minulosti stalo cokoli, jeho existence zřejmě neměla jiného opodstatnění, než které mu otec s kmotrem jednou předurčili. Propadl sentimentální naivitě, pokud věřil, že ho matka podpoří. Zlomila se jako tříska, sotva ho spatřila.

Karolina mlčela a poslouchala, dokud nevypověděl, co ho tížilo. Neviděl jí do obličeje, i ruce zimomřivě skryla do širokých rukávů. Aby jí dodal odvahy, ujistil ji, že ona je ta pravá, velkorysá a skvělá. Jsou v jádru stejní, oběma ublížil někdo blízký. Prošli si krizemi, ale vyrovnali se s nimi, zranění je nakonec posílilo. Rozuměli jeden druhému, a proto si mohli být vzájemným útočištěm ve světě, v němž se může přihodit v podstatě cokoli. Oni už vědí, že pocit bezpečí je jen šidítkem, chránícím prosťáčky před pádem do temnot.

Ohromeně ho zastavila: „Cože?“ Proč jí to říká, ohradila se, oč mu ve skutečnosti jde?

„O přátelství přece,“ objasnil zaraženě. Naráz si připadal podivně bezbranný, pokračoval však navzdory varovnému dojmu, že dělá zásadní chybu. Nadechl se, aby jí naznačil něco o údělu, který mu otec s kmotrem vyměřili, a pár domněnek o jejich motivech, alespoň nakolik jim dnes rozuměl.

Reagovala dle očekávání, pobouřeně a také zvědavě. Jak mohli něco takového provést malému klukovi? A oč přesně šlo?

Mávl rukou, už se jednou stalo. Nehodlal se utápět v sebelítosti, toho bylo dost s matkou. Teď jsou důležité jiné věci. Měli by být spolu, oni dva, podobné přece patří k podobnému. Mohli by zkusit bydlet dohromady, určitě by si vyhovovali. Spojovaly je i tytéž záliby, a on by jí třeba předal něco z tajného poznání, načerpaného s kmotrovou pomocí. Dobře ví, jakým směrem se ubírají její zájmy.

Netrpělivě jej přerušila, tohle si vážně myslí? Že jsou stejní?

Pokrčil rameny, samozřejmě. Jinak by jí to nenavrhoval.

„Přátelství je leda instituce pro ty, kdo se nezmůžou na víc,“ vypálila tvrdě. „Připouštím, měla jsem pořádnou smůlu, ale takových ženských existuje spousta. Vůbec nejsem jako ty! A žádný podpůrný spolek pro mrzáčky s tebou zakládat nebudu, nemám na to čas,“ pokračovala. „Ostatně ten tvůj kmotr, neříkals náhodou, že je krajně skeptický, co se týče ženských schopností? V tom případě nechápu, co bych se od něj asi tak naučila.“ Z nějakého důvodu v ní jeho návrh vzbudil uražený odpor. „Kromě toho, už mám vlastní plány, vidíš?“ Triumfálně zvedla levici, na ní jemný briliantový prstýnek coby důkaz. „Rudolf mě požádal o ruku, dneska jsme to upekli. Vezmu si ho i s tou ruinou, které říká zámek, nafoukaným synátorem a malým rozmazleným spratkem navrch.“

„Aha,“ hlesl, náhle zbaven vší energie. Překvapila ho, události nabraly nečekaný spád. V jediném okamžení byla docela jinde, nepřístupně vzdálená.

Rozpačitě se dotkl porcelánové dózy, ta žabka by zřejmě mohla vyprávět. Místo ní si naráz pustila pusu na špacír Karolina. Asi si byla jistá, že cokoli řekne, zůstane jenom mezi nimi. Nejde zrovna o životní lásku, jak mu pověděla už onehdy, je realistka. Všechno je složitější, vzájemně provázané. Její vztah k Rudolfovi by beztoho nepochopil, tak ať si třeba myslí, že jí jde o prachy. Ty se konečně vždycky hodí. Má určité ambice, v čarodějnictví našla leccos, s čím bytostně souzněla. Jasně, jeho kmotr jím pohrdal coby temným a úpadkovým jevem, dobrým právě jen pro ženské, ale ona to vidí jinak. A stejně i Renata. Chtěla je rozvíjet, pokud se okolnosti uspořádají tak, aby se mohla trochu soustředit. Vyžaduje to však nějaké náklady, ať je tedy v rámci pomyslného narovnání zaplatí Rudolf. Život ji vzal na hůl, proč by měla na někoho brát ohledy? Naopak, rozumně využije, co se jí nabízí, a hlavně do toho nebude tahat žádné pitomé uslintané city. Hodlá se mít v rámci možností hezky, něco si dopřeje. Její nastávající si nakradl za deset, má z čeho rozdávat. Vdává se za staršího chlapa při penězích, mafiána usazeného v jednom okresním rybníce, no a? Kdyby Rafael o té rodince věděl víc, poznal by, že si žádný útlocit nezaslouží. Klidně si poslouží tím, čeho se zmocnili, a když se jí bude chtít, tak to bez lítosti zničí, Zahradníkovi přímo na očích. Postará se, aby okusil na vlastní kůži, co je bezmoc a ztráta.

Zavrtěl hlavou, její vášeň pro Zahradníkovu zkázu nechápal, ani jak to souvisí s plánovanými vdavkami. Jemu se život po Rudolfově boku jevil přes lákavou vizi blahobytu spíš jako recept na pomalou sebevraždu.

Ušklíbla se, na tom extra nesejde. Nemá o něm iluze, o sobě rovněž ne. Dneska je mladá, budí slibná očekávání, ale ženské zestárnou, než se nadějí. Musí tedy vytěžit, co se dá. Na mládí nebo jeho pečlivě udržovaném zdání zbla nezáleží, to je pouhá divadelní maska. Prchavý obraz na jevišti, dějství mine a z bohémských koček jsou paničky, zatímco se staré čarodějnice chechtají ze zákulisí. Proč by ne, když člověk pozoruje absurdní hemžení těch larev a vychutnává si pár ohraných scénářů jejich lásek a úspěchů. Lze se tím přecpat až k zvracení, nebo všechno vyhodit na smetiště, maximálně přijdeme o pár toxických lží. Štěstí přímo do žíly, spousta lidí v té závislosti jede, než je semele. Tvářil se konsternovaně, ale ona pokračovala: „Jenže realita je úplně odlišná, milý příteli. V jezeře už nezbyla žádná voda, tady nám nepomůže magie ani pokusy s bylinkami. Ještě že se pod falešnými dny, tvářícími se tak definitivně, skrývají i jiné věci. Tajně zapouzdřená semena přetrvávající pouhý vlásek od nebytí, ztuhlá těla nejbizarnějších snů, co kdy příroda snila. Vynes je nahoru a něco zažiješ. Ta dravá míza stoupající k slunci, ohromující vůle k existenci! Dost, aby to holce na dně znovu nakoplo systém. Nikdo nám totiž nic nedá, Rafaeli, nikdo se o nás nestará, ani ten, kdo by sakra měl! Ano, teď mluvím o Zahradníkovi, což těžko vysvětlím někomu, kdo o něm ví houby. Na normální lidi nelze sázet, ti nejsou o nic lepší než krysy. Každý bez milosti rve, co se dá, kolikrát vůbec nepozorují, že už hodují na mršině. Čest výjimkám, jako je Renata. Obyčejná baba, a strčí takového filosofa do kapsy.“

Nevydržel a skočil jí do řeči, copak opravdu věří pavlačovým klepům o Zahradníkovi? Že nemá obvyklé lidské potřeby a místo jídla se po nocích v té své věži sytí zpěvem byzantských modliteb? Jistě, také ty kuriozity zaslechl, normální městský folklór. Maximálně by vydaly na výstřední téma pro diplomku. On je pro každou krkolomnou historii, nakonec jich má sám několik v rukávu, ale tohle je prostě směšné. Leda by byl Zahradník mistrem alchymie, což by on zřejmě rozpoznal.

„To asi není,“ souhlasila. „Spíš vyslancem odjinud, docela vážně. Aspoň Plotěná si to myslí,“ zaštítila se autoritou a loupla po něm okem, jestli se nesměje. „Správce, nebo něco takového. Jednou si prý Renatu ve špitále podal kvůli tomu, co dělá, a přitom věděl věci, které sama nikdy nikomu neprozradila. Každopádně ho i s jeho zastrašováním poslala do háje a měla recht, protože mu zhola nic nedluží. Zahradník zvysoka kašle na to, co se tady komu děje, tak ať se nediví, když si lidi v nouzi poradí podle svého.“

Jemně se otřásla chladem čišícím odněkud zevnitř a pak se omluvila, hrozně nerada otravuje depresivním žvaněním. Rázně zamáčkla ledva zapálenou cigaretu, je nejvyšší čas toho nechat. Lehká kouřová clona se rozplynula a rozhostilo se ticho. Karolina odvrátila oči dávajíc najevo, že rozhovor skončil. Možná jí skutečně nezáleželo na tom, zda odejde či zůstane, možná byla jen unavená. Ale aspoň se otevřela, dovolila mu nahlédnout do pasti, v níž fatálně uvízla. Nic si nenalhávala, ani se nesnažila vysvobodit. Dřepěla v ní, sama obětí, a číhala na neopatrné. Však se někdo chytí, trocha cizopasení přijde k duhu, k tomu vyhrabat pár tučných červů. Přitom se mohl jejím ubohým perspektivám vysmát, až by brečela vzteky; i při svém cynismu reagovala na kritiku značně přecitlivěle. Snad i proto nehledala žádné přátele, bylo příliš riskantní nechat si koukat pod pokličku. To on se k vlastní škodě dal unést svým přáním. Nyní ta bída vyvřela na povrch; už jasně rozpoznal, že se od ní nedá nic čekat. Přesto ji měl rád, a pro tu zapíranou zranitelnost víc než předtím. Pravděpodobně by se s ní svezl, ne že by přistoupil na její smysluprázdný, ublížený výklad řádu věcí nebo ji přesvědčoval o světlejších alternativách. Jen s ní chtěl prožít nějaký čas. Svět by se divil, co za mlhy by spolu dokázali navařit, dva krásní černokněžníci. Jenže zvolila jinou cestu. Příroda je krutá, beznadějně temná, ji to však paradoxně utěšovalo. Dávala přednost chaosu před řádem, v jehož bázni ho kdysi utvrzoval kmotr a který zřejmě ctil i Zahradník, ať už byl kýmkoli.

Zlehka se dotkl jejího ramene a zjistil, že tvrdě spí, spánky dětsky zpocené, červené vlasy rozhozené na pohovce. Nerušil ji tedy a sebral svůj kabát, buď tu sbohem, Karolino. Venku už svítalo a on se cítil vyčerpaný na dno. Odjede odtud prvním použitelným vlakem, rozhodl se. Kamkoli, na směru nesejde. Původně chtěl přece cestovat.

Válka

„To vy za všechno můžete,“ zasyčel Bramer na přítele. Asi se dočista pomátl, k čemuž ostatně nikdy neměl daleko. Obviňoval ho neustále a on ty útoky snášel, jen aby jej definitivně nevyhodil z domu. Pro kmotra šlo o otázku svědomí, nemohl mu tam Rafaela nechat napospas. Lékař ho už dlouhý čas podezíral, že živí synův vzdor a štve jej proti němu, nejspíš ze žárlivosti. Byl by se té absurditě vysmál, jenže doktor zjevně propadl stihomamu a ten se většinou nepojí se smyslem pro humor. Jistě, byl přesvědčen, že držet mládence pod zámkem je krokem k vystupňování domácí války. Nebo hůř, k dalšímu sebevražednému pokusu, a také to Bramerovi otevřeně říkal. Ten posléze nerad povolil a Rafael směl konečně sám z domu. Nicméně s jídlem roste chuť a ta jeho po dlouhém půstu trochu přetekla. Docela pochopitelně chtěl dohonit vše zameškané. Škola, to jeho otec skousl, s několika výhradami i zábavu. Pak si ovšem našel přítelkyni, čímž je notně překvapil. Nepředpokládali, že by mohl mít podobné zájmy.

Kmotr se snažil udržet si o jeho aktivitách přehled, takže se s ním několikrát sešel u piva v úmyslu vrátit jej k střízlivému uvažování a soustředěné práci. Rafael však impulzivně ujel do Prahy, za tou kamarádkou, a jak zjistili dodatečně, aby se tam setkal s matkou. Tato nepředloženost přinesla patřičné plody, minimálně u ní. Ženská se bezprostředně poté předávkovala, čímž korunovala svou dlouholetou kariéru feťačky. Když se to vezme kolem, zvolila bezpečné řešení, jinak by si ji doktor pořádně podal. Takhle mu unikla a nemohl si došlápnout ani na holku, protože na tu si dělal nárok Hajduk, který z blíže neurčených příčin požíval zvláštní ochrany kmotrova vlastního řádu. Musel tedy na vyšší pokyn nenápadně sabotovat Bramerův pokus dostat se zrzce na kobylku. Ten samozřejmě nebyl hloupý, a jelikož mu své vměšování nesměl blíže objasnit, ztratil i zbytky jeho důvěry.

V Praze se muselo udát něco zásadního, pokud Rafael zanechal všechny své věci v hotelu a bez jakékoli zprávy zmizel. Objevili jej až po čtyřech měsících v jednom španělském refugiu při cestě do Compostely. Převezl je, ačkoli měli za to, že ho umí poměrně spolehlivě odhadnout. Rafael byl, co se týkalo veškerého náboženství skeptický, neřekl by do něj, že se vydá na tradiční pouť. Bůhví, jaké odpovědi doufal u svatého Jakuba nalézt. Prakticky se o sebe nedokázal postarat, připomínal skleníkovou kytku naráz vytaženou z chráněného prostředí. Vypadal notně zuboženě, navíc chytil nějakou infekci, což mu zabránilo pokračovat v dalším putování. Chřipka, usoudili. Sice nikdy nestonal, jenže toho na něj bylo příliš, stres, krajní nepohodlí a námaha pochodu. Doktor jej okamžitě eskortoval domů, nejprve zuřivý, postupně čím dál vystrašenější. Synův stav se totiž nijak nelepšil. Podrobil jej proto všem dostupným vyšetřením, a když tu rovnici rozřešil, zhroutil se.

Bramer se synem vždy hovořil dost otevřeně, ale tentokrát mu hodil diagnózu na hlavu jako obvinění. Rafael jej celkem stoicky vyslechl a pak se rozesmál. Vysněný lék na každou chorobu, ten, který jim má setřít slzy z lící, a on si onemocní jakýmsi lymfomem! Jen tak! To si dovolil hodně, tedy podle otce. Ostatně z toho vyplývá aspoň jedna dobrá zpráva pro kmotra: rozluštění hádanky, kudy vede jeho cesta, je tím pádem dost jasné. Nebo konečně přichází náprava vymodlená jeho matkou? Ona odešla ze světa dobrovolně, jemu pomůže prozíravá příroda. V tom má vědma Plotěná pravdu, je natolik moudrá, aby lidskou opovážlivost dřív či později vrátila, kam patří. Doktor se zamračil, o kom to mluví? Tohle jméno slyšel prvně. Kmotr o babě na rozdíl od něj cosi věděl, jeho řád měl situaci ve městě detailně zmapovanou.

Po tomto nezvyklém výlevu se Rafael stáhl do sebe, co tady ještě zbývalo. S otcem téměř nekomunikoval, Bramerovi to však zvlášť nevadilo; odstřihl se od nich a zaměstnával mozek ve snaze nalézt účinný způsob léčby, o niž syn očividně příliš nestál. Kmotřenec občas chodil ven, jenom aby odtud vypadl, posedět v knihovně a domluvit zádušní mši za matku. Na něj se obracel, až když něco potřeboval, například doručit dopis té přítelkyni ze školy. Z nějakého důvodu jej nechtěl posílat poštou a osobně s ním zajít nemohl, zlomil si kůstku v nártu. Jen tak při chůzi, to se při podobných chorobách stává. Šlo vlastně o pouhou nepříjemnost, fraktura představovala hlavně hloupé omezení. Předal mu recepturu parfému zapsanou postaru inkoustem na tuhém papíře, převázaném modrou stužkou. S vůněmi je už stejně konec, poznamenal, zmátla se mu chuť i čich. Kmotr mu tedy posloužil v roli kurýra a zašel za ní do školy. Nebyl na holku příliš zvědavý, ale napadlo ho, zda by nemocného nenavštívila. Jsou přátelé, mohla by zapůsobit jako životabudič. V nouzi dobrá každá pomoc. Jenže Karolina, od pohledu studená vypočítavá mrcha, ho velmi nemile překvapila. Bez okolků shrábla posílku a odbyla ho, že nemá čas. Prý ani tu hodinku, je velmi vytížená.

Nezdržel se, aby Rafaelovi nesdělil svůj nelichotivý názor na její reakci i osobu, ale ten ho neuznal za hodna odpovědi. Možná už své účty se světem uzavřel, jak po něm nakonec žádal. Tehdy ovšem nedomyslel, že se v důsledku rozhodne vyvléct ze všech jejich velkých plánů. Pro kmotra byl novým rajským stromem, který se měl nejprve v odvážném osamělém růstu dotknout nebe a pak sklonit větve obtížené sladkým ovocem dolů k nim. Lék na vezdejší mizérii, jejž lidské oko nespatřilo, a ne až někdy, jak slibovaly různé eschatologické vize, ale nyní a zde. Věděl, že je to skutečně proveditelné, vždyť znal osobně člověka, který na té cestě uspěl, vykládal naléhavě využívaje poslední příležitosti, při níž lze ještě vše zachránit. 

Rafael vzhlédl s vzácnou jiskrou zájmu, a koho že?

„Hlavu mého řádu,“ prozradil po jistém váhání. Právě s těžkým srdcem porušil přísahu svázanou s drakonickými tresty, což snad tato zoufalá situace omlouvá; pokud se to však velmistr dozví, udělá s ním krátký proces. Nebo hůř, dlouhý. A on už se uměl dobrat pravdy, když potřeboval.

Rafael se pouze posměšně usmál, tak proč hned nešel za ním, za tím úspěšným hrdinou? Načež v plné šíři potvrdil jeho obavy. On se už necítí být povinen komukoli pomáhat, ostatně pochybuje, že by to vůbec něčemu prospělo. A dál se o tom odmítal bavit. Kmotr sevřel pěsti; taková bezmoc! Svěřenec bezděky trefil do černého; ano, jejich přísný mistr nadaný mnoha mimořádnými schopnostmi nijak nespěchal odhalit svá tajemství učedníkům. Do pokusu s lékařovým synem se namočil jenom proto, že se jeho nekonečná frustrace před lety přetavila v tajný vzdor. Jenže všechna námaha vyšla nazmar, ocitli se opět na začátku. Dveře jsou pevně uzavřeny a práh bděle střežen, jen blázen nečte znamení tak zřetelná. I z toho důvodu nedoufal, že by čehokoli dosáhli dalším násilím, už tak jej bylo nadměrně. Nyní mu nezbývá, než čelit všemu, co přichází, povzdychl si. Jednou zaseli, sklizeň je tedy nevyhnutelná.

Lékař však viděl věci jinak. Když už mu bylo jasné, že synovu spolupráci nezíská po dobrém, rozhodl se, že ho zachrání i proti jeho vůli. Přece nedopustí, aby celé dílo přišlo vniveč! Tohle kmotr považoval za tragicky pomýlený krok, jenomže s doktorem nepohnul. Nedokázal se svých představ vzdát za žádnou cenu. Nemohl nechat Rafaela odejít, připraven vnutit mu další existenci jakýmikoli použitelnými prostředky. Později určitě vznikne prostor k tomu, aby jej přivedl zpět k rozumu, utěšoval se.

Tak se kmotr stal svědkem jejich vyčerpávající války. Zaklínili se, otec se svým bezohledným tvrdým odhodláním, syn zabarikádovaný v mlčenlivém odporu. Tlak vyvolával protitlak a po každém úderu se Rafaelova obrana prohlubovala. Občas v něm ještě převážil hněv a on se s otcem ze zbytků sil rval. Když ho zavřel ve sklepní místnosti, vrhal se na zamčené dveře, až mu krvácely ruce, odmítal infuze. Doktor ho samozřejmě přikurtoval, ale nijak zvlášť si nepomohl. Znehybnil jej, jenže to byla nejzazší mez jeho vlády nad synem. Rafael nechal tělo tělem, ať si tam spánembohem zůstane ničeno jedovatou chemoterapií a rváno na kusy následným zvracením. Odepsal je, jedna nula pro medicínu. Zatímco apaticky ležel na lůžku, jeho duch svobodně splétal někde v éteru jemné proudy energie, jejichž existence si běžný člověk není ani vědom. Stačí obrátit jejich tok, kam potřebuje, tentokrát už mu otec nebude nic diktovat. Nemusí pracně šplhat vzhůru, vynese jej to z vezdejší bídy jako pouťový balón. Jen co odhodí všechna břemena, jimiž jej obtížili jiní. Země má být ponechána, jak je, každá revoluce končí pádem ještě hlubším. Což by jim lehce vysvětlila máma, kdyby se jí uráčili zeptat, smál se kmotrovi v posledním rozhovoru, který spolu vedli. Rusové vědí o budování pozemského ráje své.

Doktor si zoufal, když viděl, že mu syn nadobro uniká. Znásobil svou péči, namáhal se daleko za hranice svých sil, ale choroba už Rafaelův boj vyhrávala. Spalovala jeho tělo, vysvobození se rychle přibližovalo. A pak byl jednoho jasného rána pryč, což kmotr rozpoznal v okamžiku, kdy otevíral jejich bránu. Bzučení pohonu vrat a náraz ticha, jenž na několik vteřin vymazal hluk vrabčí hádky v keřích za zdí, chránící zahradu. Znepokojeně zvedl oči k oknům, předstírajícím bílými záclonami onu typickou, trochu malou předměstskou spořádanost, ale neoklamaly jej. Rozběhl se k domu, aby tam byl co nejdřív, vrazil dovnitř a průvan v chodbě hlučně práskl dveřmi někde nahoře. Tohle doktor nenáviděl, nyní to však bylo jedno, ani ze sebe ve spěchu neshodil kabát. Bramera našel úplně opilého na podlaze sklepní místnosti, v níž se před necelými dvaadvaceti lety poprvé nadechl jeho syn. Na lůžku, připomínajícím spíš záchranný modul než postel, ležel coby vysvětlení takřka odhmotněný pozůstatek Rafaelova jedinečného těla, poznamenaného nemocí i všemi lékařskými zásahy. Staré jizvy, pár nových. Podivné, za života ty stopy zůstávaly téměř nepostřehnutelné. Procházel je pomalu očima, dotýkal se jich prsty. Písmena bolesti i naděje, jejich tajná scala paradisi. Bylo jich víc, než myslel, na některé už během let pozapomněl. Zvláštní, tehdy s doktorem o svých odvážných rozhodnutích nepochybovali, nebo aspoň ne zásadně. Ostatně bude mít dost času rozjímat nad tím po zbytek svého pozemského putování. S povzdechem roztáhl čisté prostěradlo, aby tu náhle těžko snesitelnou obžalobu skryl, a pak kmotřence naposled něžně objal.

Jak se od doktora později dozvěděl, Rafael zemřel v onu typickou hodinu před úsvitem. Odešel tiše a sám, dřív, než kdo z nich předpokládal. Podle všeho s pokojnou lehkostí; nakonec už se tu vůbec ničeho nedržel.

Svítání

Lékař procházel nejtemnějším okamžikem svého života, prohrou hlubší než jáma, do níž ukládali rakev s jeho dítětem. Drtila ho ztráta i výčitky svědomí, a jestli se ostatní dalo ještě jaksi unést, vlastní viny ne. Hrábl do kapsy; kéž by se mohl něčeho napít, aby to byl schopen zvládnout. Stejně vnímal jen napůl, vše klouzalo kolem, stékalo do té inkoustové černi, zasypáváno zelenými větévkami krušpánu. Kolem uší mu zabzučely jepice několika vhodných frází, po boji došel klidu, zemřel tak mladý. Zplanělý světský rituál. Pohřeb byl tichý, přišlo jen pár lidí. Doktor neměl blízkou rodinu ani přátele, s kolegy udržoval vztahy pouze formální.

Poslední k němu přistoupil jeho dlouholetý rádce. Vyjádřil mu samozřejmě soustrast, jenže jeho Rafaelův odchod přes všechny společné sny a plány tolik nezasáhl. Měl dojem, že kmotr se v posledním čase vzdálil veškerým přirozeným pocitům. Vykrystalizovala v něm jakási neosobní odevzdanost, bledou tvář oživovalo jen mírné světlo nestranné přítomnosti. Kupodivu nepřišel sám, doprovázel jej nějaký mladý muž, těkající zrakem zběžně kolem. Vůbec se nenamáhal chovat slušně, nechávaje ruce zastrčené v plášti. Nevychovanec nestál za reakci, ale povšiml si, že lehce kulhá. Tyhle zdravotní marginálie rutinně zaznamenával, návyk neselhávající ani na pohřbu vlastního syna. Alespoň do momentu, než naučené stereotypy spláchne účinná dávka alkoholu.

Bramer následně setrval doma. Nikdy předtím si nevzal neschopenku, tentokrát se však totálně složil. Celé dny trávil zborcený v křesle vedle Rafaelova úmrtního lože, skoro nejedl, bolest jen lehce zastřenou fáčem medikace. S takovou se z něj brzy stane feťák, konstatoval odcizeně. Ženskou, která se mu starala o domácnost, vypověděl, takže v domě panoval zápach, podlahu postupně pokryly odpadky a dřezy přetékaly nádobím. Lhostejně přihlížel vzrůstu entropie, šířící se od epicentra ve sklepní místnosti. Ostatně už nechtěl jíst ani vyměšovat, ba ani dýchat. Nač? Vše, proč stálo za to žít, definitivně odešlo.

Tehdy jej po dlouhých týdnech znovu spatřil, kmotrova známého z pohřbu. Navštívil ho, sám. Zvláštní bylo pouze to, že měl klíče od domu. „Přišel jsem si pro vás,“ oznámil, když se nenuceně usadil naproti němu. „Někdo vás soudit musí, tak proč ne právě já.“

Doktor si jej prohlížel bez většího zájmu, pravděpodobně ještě nedovršil třicítku. Typ věčného kluka s kaštanovými vlasy, nevinně modrýma očima a krátkým vousem rámujícím čelist. Zřejmě aby si dodal mužnosti, jíž dvakrát neoplýval. 

„Možná se vám i uleví, přestože si to nijak nezasloužíte,“ pokračoval host, otáčeje se na židli. „Vím toho dost, abyste se mi pořádně hnusil; vzdor tomu pro vás najdu jakési uplatnění.“

Lékař zmateně zamrkal, tohle se mu zdá, nebo vážně? Ale mládenec netrpělivě navázal, tentokrát dokonce vyndal ruce z kapes. Vylétly v nervní gestikulaci a on si všiml dívčího prstýnku s kamenem. Ženské ozdoby na mužském, celkem jasná známka sentimentality a nevkusu. Má před sebou nějakého podivína nebo se stal obětí nemístné zábavy, usoudil; hloupé recese, na niž určitě neměl náladu. Než se však stačil nadechnout, aby ho vykázal z domu, muž se zvedl. Chvatně přecházel místnost a maně se přitom dotkl Rafaelova lůžka. Ucukl, jako by se spálil, opět se vrátil a váhavě přejel dlaní polštář. Jeho tvář pomalu opanoval nevěřícný výraz, pak se odpoutal a následovaly tři kroky k okénku u stropu. Prsty sklopil list žaluzie, trochu se mu chvěly, jak se stává přetaženým neurotikům. Zíral štěrbinou vzhůru, odtud se dal vidět jen kousek oblohy skrze nevykosené trsy trávníku. Ohryzek mu na krku poskočil prázdným polknutím a pak na něj staccato vysypal, co jej čeká, pokud nebude spolupracovat. 

Doktorova zesnulá žena měla nakonec pravdu, obchody s ďáblem se málokdy vyplatí, a ten mizera, jehož celá léta považoval za blízkého přítele, na něj napráskal, i co sám nevěděl. Tomuhle chlapíkovi, který byl přes své mladistvé vzezření evidentně nějakým větším zvířetem v kmotrově tajemném bratrstvu. Nikdy o tom spolku nezískal moc informací, a ani na něj nebyl extra zvědavý. Ale jak se ten člověk dopídil všeho, co mu tady bez jediné jiskry porozumění předhazuje? Svěřoval se Rafael kmotrovi tak dalece? Ačkoli to nemohl vyloučit, ten Jidáš mu spíš šmejdil ve stole a objevil pečlivě vedený deník, uvažoval horečně. Jinak by těžko přišel na ta malá nemocniční uklouznutí z doby, kdy jej syn bezcitně odmítal a on musel na čas omezit léky, jimiž držel své potřeby pod kontrolou… Vždyť žil pod takovým tlakem! Příležitost dělá zloděje a lékař je nezpochybnitelná autorita, pánbůh v bílém plášti. Dítě většinou zcela nechápe, co se děje, a pokud, jen málokdy si troufne stěžovat.

Nicméně jeho společník nevypadal, že je nakloněn jakékoli shovívavosti. Tvář se zaťatou čelistí naráz postrádala barvu, ruce už zase v úkrytu. „Kdyby tak byla světská spravedlnost tím, čím kdysi,“ procedil posléze, „ale dnes? Oč zvrhlejší svině, tím větší zastání najde. Vy byste to nejspíš uhrál na ochrannou léčbu, hádám. Ne, doktore, tohle vám neprojde, osobně se postarám. A mluvte o velkém štěstí, že mi můžete být k něčemu užitečný.“

Bramer neměl zvláštní strach ze smrti, dokonce by ji uvítal, současně však pocítil nezvratnou jistotu, že v tomto případě by nenastala rychle ani bezbolestně. Host se jen ironicky usmál a přikývl, jako by sledoval nit jeho úvah, načež rázně otevřel dveře. Na schodech se rozlehl halas, do pokoje vrazili dva mužští v kožených bundách. Jeho společník jim pokynul, domluveno, tady doktor půjde s námi. Rafli ho a strkali z domu, prý nemusí mít o nic dalšího péči. Požár to tam všechno důkladně uklidí. Hodili ho do černého volva, tyhle krabice bez kousku elegance se mu nikdy nelíbily. Na ruce mu zacvakli želízka, jeden seděl vedle něj, druhý řídil. Vyměnili si nějakou nevzrušenou poznámku, ale neobtěžovali se mu sdělit, kam mají namířeno. Jejich šéf setrval v zachmuřeném mlčení, pohroužený do sebe. Jen když míjeli kopec nad náměstím, s povzdechem vzhlédl a trpce procedil Rilkeho verš: „Kdo, kdybych křičel, kdo by mne zaslechl z andělských kůrů?“