Vinná réva v alchymii II. - Solve & Coagula

Vinná réva v alchymii II. - Solve & Coagula

Žíznivá země pije déšť,
rostliny pijí zemi
a moře spolyká tisíce řek.
Slunce, soudě podle jeho rudé opilé tváře,
vypije moře
a měsíc s hvězdami pak vypijí slunce
a celou noc tančí.
Nic v přírodě není střízlivé.
Nalijte tedy číši až po okraj,
proč by měl pít každý tvor kromě mě?
Řekni mi, moralisto, proč?
(Pití, Abraham Crowley, 17.stol.)


V minulém díle jsme otevřeli téma vinné révy, její svázanosti s člověkem a její všeobecné mimořádné užitečnosti pro člověka. Dnes tuto oblast prozkoumáme do větší hloubky. Darů, jež může spagyrik najít v jediném sudu vína, je mnoho. Zkusím je popsat popořadě:

1. Víno samotné
Víno se používalo jako lék dávno před tím, než se naši předci naučili vznešeného umění destilace. První písemné zmínky o léčebném využití vína nacházíme v egyptském Ebersově papyru , který zmiňuje víno smíchané s léčivými bylinami jako prostředek proti hnisu a jako nosič léků. Hippokratés používal bylinné víno k ošetření ran, srážení horečky i potíže zažívání, Galén přikládal na rány vlnu zvlhčenou vínem, vojenští ranhojiči jím vymývali rány. Arnald z Villanovy napsal o léčivé síle vína celou knihu, bylinnými víny a octy léčila známá léčitelka Hildegarda z Bingenu a jako prostředek k vymývání ran se ostatně víno udrželo až do konce 19. století. Staří v něm neviděli jen prostředek k očistě, vždyť víno tělo též vyživuje a zahřívá a umí zprostředkovat přenos léčivých složek z bylin. Kořeněná a bylinná vína a octy se ostatně užívají dodnes - je zřejmé, že alkohol i ocet umí extrahovat léčivé látky i ve své základní přírodní podobě "nezostřené" Uměním..

2. Duch vína
Spiritus vini, tedy vinný alkohol získáme snadno záhřevem vína ve vhodné nádobě a ochlazením jeho páry - v první fázi přechází to nejlehčí - duch. Staří mu říkali někdy Aqua Ardens, hořící voda, i když zde je třeba být opatrný, protože stejného názvu se používalo i pro jinou látku, která sice může mít podobný původ ve vinném sudu, ale jeho zrození se děje jinou cestou.

Umění destilace přišlo do Evropy z arabského světa. V latinských spisech se návody na výrobu Ducha Vína začaly objevovat už od 12. století a o 100 let později byly běžnou znalostí u většiny evropských alchymistů/chemiků. Albert Veliký ho nazýval "hořící vodou z vína, která je tak lehká, že plave na olivovém oleji". Pro Jana z Rupescissy byl duch vína látkou, která chrání život a odvádí z těla všechny nemoci - nazýval jej Pátou podstatou vína. Alkoholový duch se tu poprvé stává tím, čím je pro nás dodnes - vznešeným sluhou, který rozněcuje v těle oheň, a který umí z rostlin vytáhnout jejich vonnou léčivou duši, umožnit jí se v něm rozvinout a dozrát a pak sloužit jako dokonalejší lék.

V laboratoři je Spiritus Vini našim nejpoužívanějším rozpouštědlem rostlinné říše, užitečným menstruem pro výrobu tinktur, esencí a arkán. Jeho vlastnosti a schopnost extrakce se samozřejmě mění s jeho sílou, proto často narážíme na upozornění, že by měl být několikrát rektifikován, aby "plátno namočené v něm dobře hořelo". Naši předci nedokázali vyrobit dokonale čistý alkohol (ostatně nad 90proc už se dále jen velmi obtížně zesiluje samotnou destilací). Dobrý a silný pro ně byl alkohol už při koncentraci mezi 70-80 procenty. Čímž nechci nijak tvrdit, že univerzálně je nejlepší alkohol blížící se absolutní čistotě, protože to nejspíše není pravda. Čistý alkohol se mi vždy zdál býti absolutní nepřirozenou krajností, která je pro mnohé živé tvory smrtící nebo aspoň nepříjemná.

Nezapomínejme též na to, že ne všechno co se dá vydestilovat z kvasu a hoří, je "našim merkurem", protože ethanol není jediným merkurem rostlinné říše. Některé jsou dokonce i toxické - viz metanolová otrava u nás někdy v roce 2012. Myslím, že každý spagyrik by měl rozumět mechanismu vzniku methanolu, aby věděl i jak ho neutralizovat.., a mohl tak správně posuzovat, jak má postupovat u svých destilací, když zpracovává rostliny kvasnou cestou. Je to praktická znalost nejen pro strejdy s "červeným nosem", ale i spagyriky :o).

3. Ocet
Necháme-li víno stát otevřené na vzduchu, začne kysnout. Z opojného vína se druhou fermentací stane kyselý nápoj.. ocet je člověku známý od doby, kdy začal s výrobou vína - nejspíš končily jeho první pokusy právě výrobou octu :o). Ani ocet ovšem není bez užitku - v různých částech světa se přidával a stále přidává do nápojů pro svěžení. Ocet by měl do určité míry vydezinfikovat i vodu, takže hrozí menší šance, že se člověk z nečisté vody nakazí nějakou breberkou. Dokonale ji určitě nesterilizuje, ale část zárodků přeci jen zahubí a přebije loužovou pachuť stojaté vody. Ostatně přesně tohle byla v římské době posca - voda smíchaná s dílem vinného octu. Běžně ji pili prostí lidé, otroci a vojáci. Byl to sice "nápoj chudiny", ale pro tu to bylo mnohem lepší pití než holá voda - nekazila se, byla levná, uhasila dobře žízeň a nějakou příchuť nápoji přeci jen vinný ocet dal. 

Co se laborování týče, je ocet první kyselinou, kterou člověk znal, dávno před kyselinami minerálními. Je to kyselina jemná, ba trpělivá, nesežere kov rychle a agresivně jako lučavky, ale naložená těla otevírá pomalu a nenásilně. Možná proto si jej staří tolik cenili při práci s kovy a minerály - olovo, měď, železo a jejich rudy v něm pozvolna rozpouštěli a získali různé krystalické kovní soli, pro které měli další využití. Tvrdili, že octanové soli přivádějí minerální podstaty blíže k živým říším rostlinným a animálním..

Ocet se zřídka používal ve své prosté podobě, většinou jej dříve opakovaně destilovali, vymražovali z něj vodu, ostřili jej různými solemi a vyráběli tak pokročilejší menstrua. Je zajímavé, že i když touto cestou mohli vyrobit rozpouštědla řekněme o koncentraci kyseliny octové kolem 20-30 procent, přeci jsou případy, kdy prý tyto "nízkroprocentní" rozpouštědla extrahují z některých těl lépe než naše průmyslově vyrobená vysokoprocentní kyselina octová (pokud bychom uvažovali tuto cestu)..

4. Vinný kámen
V průběhu kvašení a hlavně dozrávání vína v sudu se na stěny nádoby ukládá tvrdá krusta surového hydrogenvínanu draselného, který je známý jako vinný kámen. Samotné jméno této látky tartarus pocházelo ze starého řeckého slova pro krustu na stěnách vinných sudů. Člověk si ale nemůže nevzpomenout na Tartar - nejhlubší propast podsvětí známou z řecké mytologie. Z určitého pohledu je tartar jakési kostnaté saturnské Tělo vína a stojí v opozici k Duchu vína, protože zatímco Duch je to nejtěkavější co réva vydala, vinný kámen je naopak to nejfixnější, nejstálejší.. 

Vyčištěný vinný kámen - cremor tartari, byl sám o sobě lékem. Surový tartar se opakovaně vyvařoval, ještě horký roztok se přefiltroval přes řídkou látku a po vychladnutí se z něj samovolně vysrážely jemné krystalky, které se pak používaly jako lék na některé neduhy - na kožní problémy, jako lék proti záchvatům, křečím a bolestem hlavy, atd. Měl být též močopudný, mírně projímavý a chladivý. 

 

Surový tartar - vinný kámen


5. Sůl z vinného kamene

Když vložíme vinný kámen do ohně, začne černat, kroutit se a pálit a vydávat velmi specifický zápach. Organická část shoří a zůstane spolu s nějakými nečistotami sůl -uhličitan draselný známý jako Sal tartari. Ten byl v alchymii a ranné chemii velmi ceněn a jeho využití bylo velmi široké. Používal se pro širokou řadu aplikací běžně jako tavidlo při tavení kovů nebo součást rozpouštědel. Zmínky o Sal tartari najdete v knihách snad všech alchymistů - od Basila Valentina a Ripleye, přes Digbyho a Glaubera až po Canselieta. Nutno dodat, že ačkoliv se rostlinné soli v naši práci dají použít různé a někdy se doporučuje v případě nouze používat i sůl (potaš) získanou z dřevěného popela, přeci jen není sůl jako sůl. Při primitivní extrakci spolu s uhličitanem draselným získáváme i "nečistoty" ve formě stopových prvků, vyloužených z popela dané kytky, které se mohou chovat neutrálně, ale které v některých případech mohou fungovat jako jakýsi katalyzující prvek, díky kterému běží reakce látek malinko jinak než by běžela třeba s náhradní solí získanou z dřevěného popela. 

Sůl z vinného kamene


6. Olej tartaru

Sal tartari má jednu zvláštnost - je silně hygroskopický, takže stačí nechat pár hodin na vzduchu a změní se v mokvající kaši, po delší době v hustou olejovitou kapalinu, které se dříve říkalo Oleum tartari, Olej tartaru. Využíval se pro některé extrakce, kdy se rostlina naložila do něj, dala do tepla a po nějaké době se z ní olej slil. Pak se spojil s vysokoprocentní vínovicí, do které během několikatýdenní macerace postupně z oleje přestoupila část léčivých látek.

7. Listnatá země tartaru
Je zajímavé, že jak různé protichůdné polohy materie nám může víno dát. Po rozkladu získáme kyselé i zásadité frakce. Co se týče zásaditosti, tam nacházíme Sal tartari, na straně kyselosti pak máme hned dvě materie - jako první ocet, jako druhou samotný tartar. co se stane, když smícháme vždy jednu kyselou a jednu zásaditou látku? Pokaždé nám zreagují a vytvoří novou sůl, se kterou můžeme dělat další pokusy. 

V případě, že spojujeme sůl se solí, byť jedna je kyselá a druhá zásaditá - nestane se nic :o). Pro nás je to ovšem potvrzením starého rčení, že pevná těla na sebe nereagují. Pokud je ale rozpustíme ve vodě - ani pak se nestane nic :o). Potvrzení druhého postřehu starých - že mnoho reakcí ke svému průběhu potřebuje teplo. Teprve když rozpuštěné soli zahřejeme, začnou bublat a reagovat, a když reakce doběhne a my odpaříme teď už nadbytečnou vodu, získáme vínan draselný, dřív známý jako tartarus tartarisatus. Jeho využití nebylo myslím v alchymii nijak velké a výrobu jsem uvedl hlavně abych připoměl dvě pravidla: 1/ o nemožnosti spojování pevných těl, 2/ o nutnosti správného teplotního režimu.

Když provedeme druhý neutralizační pokus a spojili bychom Sal tartari s octem, získame po bouřlivé reakci octan draselný, sůl jemnější než je samotné Sal tartari, navíc pokladnici skrývající nového, vyššího a též hořlavého ducha - acetonu, též zvaného Aqua Ardens - druhého toho jména! Důkaz toho, jak opatrně musí člověk číst knihy starých! Hodnota acetonu v různých větvích alchymie není malá a tak mu věnuji samostatnou pasáž.

8. Aceton
Základní výrobu acetonu jsem popsal o odstavec výše, co je ale důležité je, že ocet se nespojuje jen se solemi rostlinnými. Staří rozpouštěli v octu i jiné materie organické (cokoliv na bázi vápníku třeba), ale i kovní. Velmi oblíbené bylo ve své době rozpouštění olovnatého klejtu. Tak se daly získat krystaly s nasládlou chutí - cukr Saturnův, octan olovnatý. Ten se dokonce používal ku slazení! Nu, kdo chvíli sladil, již sladí opodál - hřbitovy jsou plné padlých mlsalů :o)! Olovo je pomalý chronický jed a to i v této podobě. Léčiva na bázi olova (rostlinné kameny na olověném těle zmiňuje už Ripley) nejsou asi úplně nejbezpečnější a žádný soudný člověk by je neměl užívat, i když technicky vzato se vyrobit dají..

 

Rostlinný kámen ze šalvěje lékařské, vypěstovaný na těle z olova


Když se ale vrátíme zpátky k acetonu - ten se dá vyrábět suchou destilací z různých octanů a využití má primárně jako součást vyšších rozpouštědel. Co se jeho léčivých účinků týče, občas se staří zmiňují o olejích, zejména kovních, získaných jako vedlejší produkt při destilacích kovních octanů. Nicméně je to oblast málo prozkoumaná. Vášnivým studentům doporučuji Beckerův Das Aceton a Weidenfeldovy Čtyři knihy (známé též jako O tajemstvích adeptů), české překlady obou prací vydal Spagyria Klub vlastním nákladem v překladovém sborníku Praxis Spagyrica III. 

Sublimát acetátové soli vzniklý při destilaci acetonu ze zinku


Slovo opatrnosti na závěr
Dokud člověk pracuje jen v rostlinné říši a nezpracovává ty největší jedovaté neřády, je jeho práce relativně bezpečná, za předpokladu, že má základní laboratorní zkušenosti, tedy ví, co je skrytý var, ví, že horké sklo a porcelán praskají, když se na ně stříkne studená vody, není tak nešikovný, aby si při práci s propanbutanovým hořákem zapálil kalhoty nebo dům, atd. V případě, že ale svoji pozornost zaměří do minerální nebo kovní říše, věci se komplikují, protože najednou je těch potenciálně jedovatých věcí víc, a to nejen díky tomu, že se obvykle pracuje na běžné bázi s mnohem vyššími teplotami než u kytek. Ač zajisté i pro alchymisty, kteří umřou u své práce, existuje nějaké nebe, kde bude jejich duše slavit a plesat, podobně jako existuje Valhala pro ty seveřany, kteří padnou hrdinskou smrtí v boji :o), je lepší neumřít z "blbosti" na nějakou triviální neznalost. Tedy student než začne se samotnou laborací by měl vložit hlavu do knih (či knihy do hlavy) a..používat ochranné pomůcky! Naše děti a manželky/manželé (protože i ženy laborují a tím nemyslím jen Marii Prorokyni, Zosimovu Theosebeii nebo Flamelovu ženu Perenellu :o) nás budou milovat i bez jizev získaných v bitvách se zákeřnými salamandry!

Kuato

Diskuze (0)

Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.

Nevyplňujte toto pole